Zkažená duše

12. kapitola

Victoria další den po hodinách došla k Hikariiny lavici „Ahoj, nechtěla bys dneska zajít se mnou do města? Chtěla bych si koupit další knížku..." pronesla klidně, než si stáhla cylindr trochu do očí „a napadlo mě, že bychom rovnou mohly spolu něco podniknout..."

Čtrnáctá se na dívku usmála „Zní skvěle, taky bych se mohla podívat po nějaké knize..."

Stříbrovláska přikývla, a obě pak šly tedy do města „Nechceš za námi také chodit během přestávek?" zeptala se cestou první.

„Eh?" černovlásku to zarazilo, ale poté se nervózně podrbala po hlavě „Nevím, upřímně... Elizabeth mě trochu děsí... mám z ní divný pocit, ale můžeme takhle po škole spolu někam chodit častěji a to nejen do knihkupectví..." usmála se.

Dívky mířily do velkého knihkupectví, ale těsně před ním si všimla Victoria zašlé budovy, na které byla cedule „magie", zaujalo ji to a došla k tomu. Také to vypadalo, že se tam prodávaly knihy „Nepodíváme se sem?"

Černovláska šla za ní „Proč ne," usmála se.

První rychle vešla do obchodu a začala si to tam prohlížet „Miluju starožitnosti," přiznala „ráda čtu o kouzlech bez run, i když asi bych měla obavy se je začít učit..."

„Bez run? Stejně jako Elizabeth?"

„Elizabeth umí kouzlit bez run?" trochu ji to zarazilo, jak o tom mohla vidět Hikari, ale ona ne. Rychle zavrtěla hlavou předstírajíc, že se jí to nedotklo „To je zajímavý... možná bych se jí mohla zeptat, jak se je naučila a třeba se jí pak inspirovat..." poklidně řekla Victoria prohlížejíc si knihy, které byly pokryté pavučinami a prachem. Všimla si knihy kouzel a otevřela ji, ale poté začala kašlat.

„Jsi v pořádku?" rychle se ji zeptala Hikari a trochu dívku poplácala po zádech.

„Jo, jo, to jen ten prach..." zasmála se a začala prolistovávat knihu s občasným zakuckáním. Jak dlouho to tam bylo, že ji to nutilo tolik kašlat? Pak ale zjistila, že tam chybí dost stránek a vydechla „Proč by z toho někdo trhal stránky? A proč by to pak někdo vůbec prodával?" rychle se rozhlédla po obchodě. Až teď ji došlo, že tam nikdo nebyl „Je možný... že jsme vtrhly někam, kam jsme neměly?"

„Vypadá to jako obchod a nevím, jestli by tady někdo žil. Když už, tak je možné, že je to prostě jen opuštěné místo. U žádné té knihy tady není ani cena..."

Victoria vydechla a vrátila dílo na své místo „Asi bychom měli jít..."

Černovláska přikývla „Stejně jsi říkala, že tady ta kniha nemá stránky, ostatní na tom pravděpodobně budou stejně," pousmála se.

Stříbrovláska s výdechem přikývla „Promiň, že jsem tě nutila sem jít. Byla to akorát ztráta času..."

Hikari se zasmála „To nic," oklepala si oblečení od prachu, který se na ni mezitím dostal „tak teď půjdeme teda na naši destinaci, ať si tam můžeš koupit normální knihu."

„Ty knihy byly normální," pronesla vážně první „některé staré knihy mývají vytrhané stránky se zakázanými kouzly, protože tehdy ještě zakázané nebyly..." zamyslela se „tamta musela být skrz na skrz prosetá nebezpečnými kouzly..." Victorii to vážně fascinovalo, ale poté na to zapomněla vzhledem k tomu, že se zabrala do vybírání jiné knihy ve velkoobchodě, ze které by se mohla učit kouzla. Černovláska také vypadala zabraně. Jejich bádání po dílech se docela prodloužilo, a když si konečně vybraly, tak už se pomalu stmívalo „Půjdeme někam na večeři?" zeptala se první a pohlédla na čtrnáctou.

Hikari přikývla „Ale musíme na něco levnějšího..." tiše se zasmála „jinak mi dojdou peníze..."

„Huh?" stříbrovláska se zatvářila překvapeně „Já platím..." pronesla jako, kdyby to bylo samozřejmostí.

„Počkat, ale... to by nebylo správné..."

Victoria vydechla, jako kdyby tuhle debatu vedly už vícekrát předtím. Dala si ruku na bok a poklidně řekla „Zase mi to vrátíš na nějakém levnějším místě..." černovláska nestihla nic namítat, protože první už pokračovala v cestě „Kam bychom mohli zajít..." rozhlížela se tam kolem.

Hikari se tiše zasmála „Jak můžeš být někdy takhle vážná a jindy naopak tak roztomilá..."

„Říkala jsi něco?"

„Nic důležitého," usmála se.

Spolu se najedli v nějaké dražší restauraci, a poté zamířily zpátky na koleje, kde se rozloučily. Dívka rychle rozepnula tašku a vyndala novou knihu, ale nebyla to ta, jakou si koupila. Popozvedla obočí, ale po chvilce svůj nákup našla „Co tu dělá tohle?" pošeptala a opět se vrátila k neznámému dílu. Vypadalo staře, asi stejně staře jako veškeré zaprášené zboží v obchodě s nápisem „magie". Nevěděla ale, že si nějakou vzala, rozhodně za žádnou nezaplatila „To budu muset jít zítra vrátit..." vydechla a otevřela „Co to vlastně je?"

V knize byly různá monstra, mimo jiné tam byl Berirth. Démon, kterého znali úplně všichni, a někteří naneštěstí i osobně stejně jako její rodiče. Pohlédla na obrázek obyčejného hubeného muže, který měl pouze pekelná křídla „Až na to, že takhle vůbec nevypadal..." vydechla, už jen při pomyšlení na něj ji přeběhla hrůza po zádech a to byla tehdy ještě malá. Berirth měl být těžko vyvolatelný, ale i tak se manželům Arz povedlo ho dostat na povrch a zničit velkou část světa...

Další tam byl Belzebub. Překvapivě vypadal děsivěji než předchozí démon, měl dlouhé vlasy a troje páry velkých rohů na hlavě. Místo rukou měl černé pařáty, které byly zakončeny ostrými drápy. Na sobě také neměl triko stejně jak Berirth, až na to, že vypadal mnohem svalnatěji. Dále tam byl například Mára jakožto pán smrti, Chi, což byl drak. Neko-mata přišla Victorii obzvláště děsivá vzhledem k tomu, že vypadala zčásti jako normální kočka krom břicha, ze kterého trčela těla jejích lidských obětí. Dále tam byla třeba terai-oni a spousta dalších.

Victoria už to dále nemohla číst a okamžitě knížku zavřela. Srdce jí bušilo a po tváři jí tekl pot. Ten démon z dětství ji stačil. Rychle vrátila knihu do své tašky, musela ji zítra vrátit. Čím dřív se jí zbaví, tím líp!

Stříbrnovláska ztratila jakoukoli náladu učit se další kouzla a raději si dala sprchu, aby si mohla jít rovnou lehnout.

Dívka vešla do třídy, ale ne do té na magické akademii. Byla ve třídě, kam chodila jako malá, rozhlédla se kolem a všimla si, že tam skutečně byly pouze děti. Na kraji třídy sama v lavici seděla Elizabeth, už předtím se s ní příliš mnoho lidí nebavilo kvůli tomu, jak stydlivá byla a kvůli jejímu oku, ale momentálně ji ostatní proklínali hlavně kvůli tomu, co právě dělali její rodiče. Victoria, ale věděla, že to nebyla její vina a rozhodně se nehodlala kvůli tomu s ní přestat bavit „Ahoj," pozdravila ji s drobným úsměvem a sedla si vedle ní.

„Ahoj..." její kamarádka zvedla hlavu.

Vypadala zničeně, nedivila se jí ale. Její rodina se stala celosvětovými nepřáteli a ona se na to celou dobu dívala „Jsi v pořádku?" stejně se zeptala.

Elizabeth byla na chvilku zticha, jako kdyby přemýšlela, co odpovědět, než s výdechem řekla „Už nějakou dobu se mi každý den zdá, že mě v noci připoutají rodiče k židli a... a něco na mě dělají... a bolí to..."

Victorii to trochu zarazilo, skutečně to bylo horší, než čekala. Veškeré ty narážky se jí určitě dotkly a teď kvůli tomu má noční můry. Zvedla se a objala svoji kamarádku „Bojíš se?"

Černo-bělovláska opět chvilku ze sebe nevydala ani hlásku, ale poté... zaslechla vzlyky „Bojím se spát... vždycky to bolí..."

Victoria rychle otevřela oči a sedla si. Nemohla uvěřit, že se jí kvůli té knize opět zdálo o jejich minulosti, o nebohé druhé. Pak si vzpomněla, jak se dívka chová teď, a jen ji začalo zajímat, proč se najednou tak změnila. Vždyť až do samého konce... byla tichá, stydlivá. Vydechla a podívala se na hodiny, bylo ještě příliš brzo, ale stejně už se necítila na spánek. Naopak musela přemýšlet nad tím, co strašného se mohlo stát, že se Elizabeth změnila k nepoznání.