Zkažená duše

33. kapitola

Victoria se dívala do knihy, kterou dostala od staré paní. Měla ji, takže nebyla šílená, nevymýšlela si to, ten obchod skutečně existoval, jenže kam zmizel. Začala prolistovávat stránky s démony v něm „Možná chce Hikari nějakého vyvolat, a proto mi to dala..." pošeptala, ale nestihla se na to podívat blíže, protože ucítila něco zvláštního. Doufala, že se to nikdy nestane. Elizabeth šla chodbou a náhle zmizela do neznámého místa, moc dobře věděla, co to znamenalo „Liz!"

Rychle se rozběhla ke dveřím, chtěla prozkoumat chodbu, kde ji cítila naposled, ale poté zaslechla tichý hlas „Musíš ji pomoct, rychle..." byl to Belzebub, ale zněl slabě.

„Já vím, já vím!" odpověděla mu, nevěděla ale, jestli ji uslyší „Půjdu za učiteli, ty budou vědět nejlíp..."

„To by trvalo až moc dlouho, musíš sama..." hlas ji přesvědčoval.

„Nebude to nebezpečný, nespadnu jim do pasti?" ptala se, ale pak už nic dalšího neslyšela. Chytila kliku dveří, nevěděla, jestli mu má věřit, klidně mohly dívky předstírat, že se jednalo o Belzebuba a ve skutečnosti ji nalákat do pasti, ale potom ji došlo, že nemá stejně příliš času. Navíc byla černo-bílovláska rovněž mimo školu, takže to neměnilo nic na faktu, že byla v nebezpečí. Také uznala, že by se jí těžko vysvětlovalo, kde právě cítí, že její kamarádka je a také, jak to vůbec může vědět. Dívka vydechla a šla do knihovny ve svém pokoji „Má pravdu, nemám dost času na to jít za učiteli..." nemůže riskovat, že by se něco stalo Elizabeth. Vzala do ruky jednu knihu a prolistovala ji „Tady to není!" hodila ji na zem hledajíc kouzlo, které by ji mělo pomoci se k ní dostat. Věděla, že už ho v některé z děl viděla, ale nemohla si vzpomenout v kterém, takže ji nezbývalo nic jiného, než prolistovat co nejvíce učebnic mohla.

Dlouho neměla štěstí, ale nakonec se jí to povedlo. Rychle vzala do ruky křídu, tím že znala její polohu, stačilo nakreslit kouzlo správně a mělo by ji to přesunout tam, kam chtěla. První pokus se jí ale nepovedl, druhý také ne, třetí rovněž ne, čtvrtý, pátý,... u asi dvacátého pokusu už jen hluboce vydechovala hledíc na runy. I nepovedené pokusy ji braly energii, což nebylo také ideální. Stoupnula si a podívala se řádně na knihu, cítila, jak se jí klepou ruce, bylo to zvláštní, nechápala to, ale teď neměla čas nad tím přemýšlet. Musela vymyslet něco jiného, co by mohla zvládnout.

Vzpomněla si na kouzlo, které předtím před ní dělala Hikari. Vzala si svoje meče, a pak se rozběhla z pokoje. Chodbou běžela, jak nejrychleji mohla, ale přitom cítila, že ji po tváři tečou slzy „Neměla ji nechávat samotnou..." opakovala si v hlavě. Byla takový hlupák.

Dívčí záchody, na kterých předtím byla, se naneštěstí nacházely na druhé straně školy, takže jí to stejně pár minut trvalo. Nevěděla, jestli by se mohla dostat do té místnosti na jiném místě než tam. Rychle otevřela dveře lapajíc po dechu, rozhlédla se kolem sebe. Sice neviděla, jak dělá to kouzlo, ale věděla, kde ho udělala. Vzala svůj speciální kouzelný meč a vrazila ho do země. Začala do něj vést velké množství energie, které ji napomohlo obnovit staré runy použité na vytvoření portálu „Snad to vede k nim..." neměla ale čas pořádně zvažovat rizika „Pro Elizabeth," řekla a skočila do něj.

Belzebub se zvedl ze země, pod ním byla černá tekutina, ale nějak si jí nevšímal. Jeho rána vcelku rychle zmizela „Ten šílenec..." pošeptal. Nemohl ji cítit, což tak nějak oba očekávali, bylo by to jinak až moc snadné „doufám, že ten její plán vyjde..." pošeptal. Prvně musel v rychlosti vyřešit Victorii a až pak musel jít za Nefertiti.

Učitelka běžela rychle chodbou, Elizabeth potřebovala její pomoc a potřebovala ji teď, ale pak zmizela. Nebylo to tak, že by už necítila její volání, jenže už nebyla ve škole. Znala její polohu, ale neměla ani tušení, jak by se tam mohla dostat. Stiskla ruce pevně v pěsti, zklamala jako učitelka? Zavrtěla hlavou a pokračovala v běhu na místo, kde ji cítila naposled. Nesměla zapomenout na to, že tam stále měla své oko, třeba podle kouzla těch dívek pozná, jak se k ní dostat! Všimla si, že tam jsou stopy krve a zároveň, že tam stojí Belzebub „To vám trvalo..." zněl až příliš klidně na to, že byla Elizabeth chycená.

„Víš, kde je? Víš, jak se k ní dostat?" rychle k němu došla a chytila ho za košili „Dostaň mě k ní!"

Spektra viděla její zoufalství a polknula. Když viděla, jak se Nefertiti chová, tak začala mít obavy, že možná plán druhé nevyjde. Když ani černovláska neví, jak se k ní dostat, jak na to má přijít Victoria? Chlapec zavrtěl hlavou, teď už nemohl přestat „Uklidněte se..." chytil učitelku za ruce, aby pustila jeho oblečení „jestli se nezklidníte, tak už vůbec nemáme šanci..."

Žena pevně stiskla jeho dlaně, měl pravdu. Zhluboka se nadechla a vydechla „Co se stalo?" zeptala se, pak ale zavrtěla hlavou „Není podstatné, na to se zeptám, až ji zachráníme..." pohlédla chlapci do obličeje „Předpokládám, že máte plán."

Belzebub se ušklíbl „Jo, ten blázen něco vymyslel, ale já sám nic nezmůžu. Prvně se za ní musíme dostat..."

„Ale jak? Vím, kde je, cítím ji, jenže se neumím teleportovat..." něco, co se nikdy neučilo ve starověkém Egyptě a sama neměla důvod se nikdy nijak doučit. Fialovovlasý ji bez varování říznul do ruky, a pak to udělal i sobě. Nefertiti sebou cuknula.

„Já myslel, že necítíte bolest, když už jste prakticky vzato mrtvá..." zareagovala spektra nechápavě.

„Ale cítím! Nemůžeš mě příště alespoň varovat?" vynadala mu učitelka.

„Dobře..." pronesl Belzebub, a pak ji říznul do druhé dlaně. Ještě předtím, než stihla uhnout, ji chytil za ruce a jeho černá krev se začala mísit s její modrou.

„Neříkala jsem ti, ať mě varuješ!" pak ale pohlédla na jejich ruce.

„Soustřeďte se na místo, kde cítíte Elizabeth a já nás k ní teleportuju..." řekl klidně, ale věděl, že tohle je jejich jediný pokus. Jeho energie mizela mnohem rychleji než normálně „Pevně se držte..."

Nefertiti přikývla a stiskla jeho dlaně mnohem silněji. Zavřela oči přemýšlejíc nad místem, kde se Elizabeth právě nechází, musela tam chlapce navést. Myslela jen na tu jednu lokalitu. Belzebub se tam pokusil teleportovat, ale došlo mu, že něco blokuje jeho přímou teleportaci na dívku, ale nevzdával to. Už věděl, kde to místo je, teď už stačilo jen se zaměřit na plac vedle ní „Tři, dva, jedna..." oba zmizeli z chodby.