Zkažená duše

16. kapitola

Elizabeth šla s papíry za Nefertiti, na tváři přitom měla úsměv. Victoria se na ni chvíli jen dívala, nevěděla, o čem se baví, ale žena vypadala skutečně zamyšleně „Zlepšuješ se, i když na některých runách musíš stále zapracovat..." vrátila se ke stolu a do ruky vzala propisku „Tohle se kreslí takhle..."

Druhá ji zaujatě pozorovala „Už to chápu! Ale stejně, mohla byste to nakreslit ještě jednou?" černovláska přikývla a opět ji to ukázala „Děkuju, slečno Nefertiti!" zvolala a udělala pár rychlých kroků dozadu „Bohužel už musím jít!"

Ještě než se s ní žena stihla rozloučit, tak její studentka opět zmizela „U Atona!" zvolala, už zase ji dívka zaskočila. Pořád si na to nemohla zvyknout. Vydechla a chystala se jít pryč, ale poté si všimla, že na ni stále hleděla první „Potřebuješ něco Victorie?"

Stříbrovláska rychle zavrtěla hlavou „Ne, ne... jen jsem se zamyslela..."

Učitelka si sedla na lavici „Trápí tě něco? Jsem tady vždycky pro vás," usmála se.

Victoria polknula „Jen... mám trochu obavy, co se týče těch zmizení..." hned ráno sice ředitel stanovil večerku, ale pořád cítila strach „Nevíte, kdo by to mohl být?"

Nefertiti vydechla a zavrtěla hlavou s drobným úsměvem „Nemusíš se bát, učitelský sbor na tom už pracuje a byla vytvořena nezbytná opatření. Nebude dlouho trvat, než se skutečně objeví viník..."

Je možné, že je viníkem Elizabeth? Chtěla se zeptat Victoria, ale raději držela zavřenou pusu. Nechtěla způsobit, že by se její kamarádka stala hlavní podezřelou zcela zbytečně. Dívka nakonec pouze přikývla „Děkuju... tak já půjdu, nashledanou..." pousmála se a odešla ze třídy.

Učitelka se dívala za ní, než vydechla a posadila se „Škoda, že tomu sama nevěřím..." pošeptala si sama pro sebe a pohlédla z okna „Kdy to bylo naposled, co jsem se takhle cítila... oh, správně..." tiše se zasmála při vzpomínce na svou sestru, promnula si řetízek, který měla na krku. Neudržela to a dokonce ji stekla slza, kterou si okamžitě otřela „Nesmím se nechat unášet emocemi..." s těmito slovy zamířila do kabinetu.

Victoria bezduše šla chodbou, než zaslechla jí moc dobře známý smích. Zastavila se, aby si mohla poslechnout, čemu se Elizabeth směje, ale musela přijít ke dveřím o něco blíž „Proč nechceš udělat moji sochu?" pronesla druhá.

„Protože dělám sochy jenom démonů..." ozval se hlas neznámého chlapce.

„Vždyť už jsi udělal párkrát moji sochu!" stále s ním argumentovala černo-bělovláska.

„A už zase jsi ji zničila, proč bych to teda měl dělat? Zbytečný... navíc raději budu modelovat démony s čistou duší, než někoho tak zkaženého, jako jsi ty..." zareagoval chladně.

Druhá se opět začala smát „Tím chceš říct, že já jsem zkažená? A kdo mě zkazil?" na to už neznámý nereagoval. Victorie byla zvědavá, kdo je ten kluk „A co když bych ti přinesla člověka s dobrou duší?" zeptala se znova Elizabeth.

Stříbrovláska chytila kliku, aby mohla pootevřít dveře, ale ucítila bolest, jako kdyby položila ruku na zapnutý sporák. Tiše zaskučela a rychle dala ruku pryč, co to bylo? Nemohla nad tím ale příliš přemýšlet, černo-bělovláska určitě musela zaznamenat, že se k nim snažila dostat. Rychle se otočila, ale ještě předtím, než stihla udělat jeden krok, tak se před ní objevila její kamarádka. Chvilku měla vážný výraz, než se na její tváři objevil velký úsměv „Oh Viky!" rychle Victorii chytla za ruku „Zrovna tebe jsem teď potřebovala!"

„Cože?" zareagovala první, ale nemohla ani protestovat, protože ji dotáhla do třídy. Alespoň mohla využít příležitosti a podívat se na neznámého, se kterým celou dobu druhá mluvila. Na židli seděl chlapec s kratšími vlasy, kromě ofiny, kterou měl mnohem delší, ta byla rovněž vlnitá. Jejich barva byla fialová kromě pár zelených pramínků. Z hlavy mu rostly také dva velké rohy, na rozdíl od Elizabeth působily právě. Jeho oči zářily zeleně. Na sobě neměl ani uniformu, měl černou košili, přes kterou měl fialovou zástěru.

„Kdo to je?" zeptal se fialovlasý chladně.

„Tohle je Victoria, moje kamarádka! Má vážně dobrou duši a věřím, že bys ji mohl vymodelovat!" pronesla vesele druhá „Má smysl pro spravedlnost a byla také jedinou osobou, která se mě kdysi zastala!"

Chlapec chvíli mlčel, než klidně řekl „No nevím, jestli někdo, kdo nás poslouchal, může mít dobrou duši..." zvedl oči, aby si Victorii prohlídl „ale upřímně se ti ani nedivím. Ta holka je šílenec..." vydechl a kouzlem sochu odčaroval pryč a místo ní se tam objevil blok připravený pro nový výtvor „Klidně si sedni, a když budu potřebovat, ať se otočíš, tak ti řeknu..."

První, stále zmatená, udělala přesně, co řekl a chvilku se na něj pouze tiše dívala, než se zeptala „Kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděla a ani nemáš na sobě uniformu..."

Neznámý se náhle zatvářil naprosto zaraženě, ale to se velmi rychle změnilo. Trochu zvedl hlavu a zatvářil se, jako kdyby jí pohrdal „Jak můžeš nevědět, kdo jsem? Jmenuju se B..."

Elizabeth chlapci rychle zakryla pusu „Balard!" odpověděla za něj.

Fialovovlasý se zatvářil otráveně, ale pak si jen tak pro sebe řekl „Mocný, to se mi líbí..."

Druhá, jakoby si oddychla, protože se vyhnula možné katastrofě, se posadila na židli tváříc se unaveně. Victoria byla vážně zmatená tímto chováním, proč ji nemohl odpovědět Balard sám za sebe? Proč se její kamarádka takhle tváří? Je možné, že by ji lhala, ale proč by to dělala... „A co tady děláš? Jsi student?" nakonec se stříbrovláska zeptala.

Chlapec otráveně vydechl „Jestli se budeš pořád na něco ptát, tak se na to vykašlu..."

„A... ah omlouvám se," dívka rychle sklopila hlavu provinile. Dlouho ji tak ale nedržela, protože ji něco donutilo zvednout obličej a opět se dívat na mladíka.

Elizabeth si toho okamžitě všimla a hodila po Balardovi tenisku „Nepoužívej na Viky kouzla!" vynadala mu.

Fialovovlasý se rychle zvednul a otočil se na ni „Co si to dovoluješ?!" vzal do ruky botu a oplatil ji to mnohem větší ranou. Victorii vyděsilo, když viděla, že dívka leží a ani se nehýbe. Zvedla se, ale jakmile uslyšela chlapcův hlas „Nemusíš se o ní bát... nepoužil jsem všechnu svoji sílu..." první polknula, ale raději se narovnala a pózovala dál. Očky ale neustále uhýbala na svoji kamarádku, aby se mohla přesvědčit, že je v pořádku, alespoň v rámci možností.

Druhá chvilku ještě ležela na zemi, než si chytila čelo a zaskučela „To není fér..."

Balard poklidně pokračoval v modelování, ani na její slova nereagoval. Místo toho ještě dodal „Ona je taková pořád. Nic ji jen tak nesloží..." Victoria poznala, že ji těmito slovy chtěl uklidnit. První ale také došlo, že chlapec sedící před ní znal její kamarádku mnohem líp než ona sama. Zůstala tam sedět po celou dobu a jen si lámala hlavu nad jejich vztahem. Oba se neustále pošťuchovali způsobem, jaký by to normální lidi nedělali, také se smáli stejným vtipům a prostě působili dost šíleně. Stříbrovlásku napadlo, jestli její nevinnou kamarádku nezkazila právě tato osoba.