Jurský park

53) Expedice Isla Sorna

  Těžký vojenský letoun se vyřítil z těžké mlhy, jež se držela nad hladinou rozbouřeného moře. Úzkostlivě se podívala na svého bratrance. Ten ji držel za ruku stejně jako svoji sestru, která k němu seděla z druhé strany. Volnou rukou se pokřižovala. Nezamlouvalo se ji, kam spěje jejich cesta. Měli ale na výběr? Buďto spolupracovat s InGenem výměnou za to, že nebudou Řeckem označeni za zrádce, ne-li v horším případě je nestihne trest smrti, anebo se vydat do rukou Řecka a modlit se za rychlý konec.

Než se ovšem stačili nadat, helikoptéra přistála. Všichni jako jeden muž se odpoutali a vyskočili ven do větrem bičovaného počasí. Vojáci obklopili zdravotníky a v předklonu se rozeběhli k nedalekému přístavišti. Už od heliportu si nemohli nevšimout majestátní a přísně vypadající lodě. Byla to vojenská nákladní loď, jež měla sloužit řeckým vojákům. Přesto se nacházela na Kostarickém území. Důvodem byl Hammond, který ji odkoupil od řecké vlády za dvojnásobek jeho původní ceny.

Zdravotníci se překvapeně zastavili na místě. Avery si zastínila oči a s neskrývanou úctou si ji prohlížela jako ostatní.

  „Slečno, máte telefon." ozval se za ní ženský hlas. Přiběhla k ní totiž žena oblečená celá v černém, včetně kšiltovky, pod kterou se mačkal drdol hnědých vlasů. Souhlasně přikývla. Zdravotní batoh i tašku předala svým příbuzným a rozešla se za ženou.

„Prosím." řekla do sluchátka. „Pane Bože! Tesso." vydechla úlevou na druhé straně známý hlas. V ten moment ji připadalo, jako kdyby se celý svět zastavil, včetně jejího těla. Nervózně polkla. „Ani nevíš, jaký jsem měla strach. Jsi v pořádku? Jsou ostatní v pořádku? Co Nicholas?" zaplavila ji vlnou otázek. Našla svůj ztracený hlas. Oči se ji zalily slzami. „Jsme všichni v pořádku, mami.". Polkla při známem pocitu knedlíku v krku. „Já... mrzí mě to... včetně...". Zarazila se. Tohle ji přece nemůže říct. Zhluboka se nadechla. „Miluju tě.". S těmito slovy zavěsila. Tolik ji toho chtěla říct, ale přitom nemohla.

  Vrátila se ve chvíli, kdy se přístavem rozezněla lodní siréna oznamující brzké vyplutí. „Kde je Sam?" zeptala se své sestřenice, zatímco ze země sbírala věci. „Ehm... ten se šel už s někým ubytovat." odpověděla ji. Rozešly se a cestou ji ještě podala papír a sdělila ji „Tohle nám předal jeden voják. Naše kajuta je skoro na konci tohohle plánku" a ukázala prstem na konec chodby. Beze slova ho složila a vstoupily na palubu lodi.

Neměli nijak omezený pohyb na lodi, čehož využili ve svůj prospěch. Mezitím, co se plavili do sektoru B, se taky mohli připravit. 

  „Kde zase je." postěžovala si Avery, mezitím co postávala před přívěsem. Tessa vykoukla ze dveří, a když ho zahlédla. Přeci jen měla tu výhodu, že stála výš, než její sestřenice, která stála na palubě mezi přívěsem a náklaďákem. „Sam! Ela edó!" zavolala na něho a mávla k sobě rukama. Avery se na svoji příbuznou skepticky podívala s povytaženým obočím a zeptala se ji „Myslíš si, že ti rozumněl?". Shlédla k ní. „Tak asi to pochopí, když na něho mávám rukama.".

„Co je?" zeptal se jich francouzsky, když se propletl mezi prostředky. „Je porada." sdělila mu a následně se vrátila zpátky do přívěsu.

  Na podsvícenou tabuli přiložila fotky dinosaurů. „Takže, máme asistovat při odchytu šestnácti Gallimimů, čtyř Velociraptorů a dvou Stegosaurů, přičemž se má jednat o "matku" s mládětem.".

„Proč jsi nad slovem matka udělala ty uvozovky?" podivila se Avery se zvědavostí v hlase. Po desce s linky ji poslala složku s nápisem VZNIK OBJEKTŮ. „Dinosauři nejsou tvořeni přirozenou cestou. Jsou tvořeni ze zkumavek. Těmi se následně oplodní neoplodněná vejce. Matka jsem řekla proto, že i když ta mláďata nejsou biologicky jejich, stejně se o ně starají, jako kdyby jejich byli." vysvětlila jim. 

  Zvenčí se ozvaly španělské pokřiky. Beze slova vyběhli ven, aby sami zjistili, co se děje.

Na palubu padl stín nedalekých skal. Ohromeně nad tím pootevřela pusu, rukou si zastínila oči proti slunci a kochala se úzkými skalisky, jež se na sebe tlačily. Loď pomalu vplouvala do takzvaného skalního města. Byla to oblast skal, jež se rozpínala na jihozápadu ostrova.

„Na." podala ji foťák sestřenice. Překvapeně se na ni podívala, ale to se už autmaticky natáhla po foťáku. Zručně z objektivu sejmula krytku, zapnula ho a začala si vše kolem fotit. Nevšímala si odsuzujících pohledů, které na ni vrhali zaměstnanci parku. Alespoň na chvíli si onu nádheru chtěla uschovat, i kdyby to znamenalo, že snímky bude muset později smazat.

Po dvouhodinové plavbě mezi skalisky se ozval Muldoon. „Připravte se, za chvíli budeme přistávat!". Lidé z parku se okamžitě rozešli. Vojáci je pomalu následovali. Chvíli se za nimi dívala, dokud všichni postupně nezmizeli v útrobách lodě. Zhluboka se nadechla a sama se vrátila do přívěsu, kde se rozhodla počkat do přistání lodě...