Jurský park

34) Tichý vzkaz

Palo Alto – Kalifornie

  Do odjezdu zbývalo pouze pár minut. John Hammond i Donald Gennaro už byli připravení v obývacím pokoji, který byl jakýmsi středobodem apartmánu. Do místnosti vešel Muldoon v dokonale padnoucím obleku. Bílou košili měl ovázanou černou úzkou kravatou, černé sako, kalhoty i perfektně vyleštěné boty jen podtrhovaly jeho atraktivitu. Jakmile si ho všiml Gennaro, vstal z křesla a zavelel „Myslím si, že je nejlepší čas vyrazit na cestu, pánové.".

Cesta ke společnosti InGenu, kterou tvořily tři spojené budovy, netrvala déle, než patnáct minut.

Gennaro i Hammond už věděli, co mají od shromáždění společnosti čekat, ovšem Muldoon ne. Přesto si dokázal v hlavě vytvořit určitý obrázek. Spousta lidí, nucené úsměvy a opakované otázky, dlouhé představování, dlouhé monology, možná dojde i k diskuzím.

  Auto zastavila u okraje vozovky. Ke dveřím přistoupili tři lidi, každý otevřel jedny dveře cestujících. Sotva vystoupili, pohled jim padl na budovy na kterých visely tři plachty s obličeji lidí, o kterých dnes měla padnout řeč. Na každé ze tří budov byl jeden obličej. Přes oči se každému táhl bílý pruh s červeným nápisem, který postupně hlásal – LEGENDARY, WE ARE (jsme legendární). Zatímco si obličeje prohlíželi Hammond s Muldoonem, Gennaro se rozhlédl kolem sebe, kolemjdoucí se zastavovali stejně překvapeně jako lidé přímo před budovou a zamumlal „Tohle se rozkřikne.". Hammond sice tušil, že i kdyby to rychle sundali a nahlásili to na policii jako poníčení majetku společnosti nebo něco v tom smyslu, lidé si to řeknou a budou mít podezření.

Nadechl se a s rozkazem „Pojďte." se rozešel k prostřední budově, která byla středobodem dvou vedlejších.

  Při vstupu do budovy jim neunikly poníčené dveře, šmouha od jedné pneumatiky na mramorové podlaze a vylepených plakátů všude možně. K trojici mužů došel jeden z mužu. S úsměvem si podal ruku s Hammondem a sdělil mu „Myslím si, že tímto začátkem jsme poměrně všichni překvapeni, přesto pevně doufám, že se dnešní schůze uskuteční.".

„Ale jistě, neměj žádné obavy, Johne." odvětil mu Hammond. Následně mávl rukou k Muldoonovi, který vedle něho postával s rukama za zády a představil je. „Roberte, rád bych ti představil jednoho z mých drahých investorů. Pan John Cornaropoulos vlastní několik zlatnictví, hotelů a restaurací téměř na každém ostrově a pevnině Řecka. Nevynechal ani Santorini.". Následně se podíval na Johna a řekl „Johne, tohle je Robert Muldoon, správce parku na Isla Nublar.". Při padnutí slova Isla Nublar nepatrně povytáhl zaujatě obočí.

Během čekání do jedné hodiny odpolední zbývalo pouze pár minut a zatímco se muži přesouvali do zasedací místnosti, dal se Muldoon do řeči s Cornaropoulosem. Měl dost silný řecký přízvuk a některá slova vyslovoval ne úplně správně. Přesto si rozuměli.

  „Pokud jste ještě nikdy nebyl v Řecku, ani na Santorini, věřte mi, musíte to napravit. Řecko vám změní život." sděloval právě Cornaropoulos Muldoonovi, když přicházeli k zasedací místnosti, kde mělo proběhnout valné shromáždění. 

Zpoza rohu vystoupil muž s chladným výrazem ve tváři. Černé vlasy pečlivě sčesané k pravé straně. Tváře důkladně oholené. Na sobě měl padnoucí oblek, přesně ušitý podle požadavků zákazníka. Bílou košili měl ovázanou černou kravatou s jemným detailem. Sako, společenské kalhoty i boty byly stejné barvy jako kravata, akorát už bez detailu. 

Zastavil se před muži, strčil si ruce do kapes a prohlásil „Á, takže pořád lákáte lidi do toho bohem zapomenutého místa?". Nechápavě nad tím zavrtěl hlavou a pokračoval „Nevidím se, že vaše podnikání jde rychlým spádem do záhuby, pane Cornaropoulose. Ale chápu, že ne každý se může stát podnikatelem, zejména tím úspěšným. Nemám pravdu?", zeptal se, přičemž se podíval na člověka vpravo, jemuž byla otázka položena. 

K překvapení Muldoona, se Cornaropoulos nenechal vyvést z míry. Usmál se a svoji odpovědí ho uklidnil „Nemusíte se bát, pane Hammonde. Moje podnikání nespěje do záhuby, ale právě naopak. Navíc se domnívám, že nejen samotné Santorini, ale i celé Řecko je jedno krásné místo, dokonce bych ho nazval až rájem. Ale pokud se dobře pamatuju, tak vy jste se přeci obrátil k víře zády, že? Takže se domnívám, že vám to může být putna.". Následně se podíval na svého společníka a pokynul mu, aby ho následoval do zasedací místnosti, kde běhěm deseti minut měla proběhnout schůze.

Charles se za nimi ještě ohlédl, než mu neslušně zmizeli za dveřmi zasedací místnosti. Zhluboka se nadechl a pomyslel si, že tohle bude větší oříšek, než se skutečně domníval. Ale vzpomněl si na jedno přísloví jeden pád znamená vlnu vítězství, jež příjde potom a s pousmátím se rozešel pryč...