Jurský park

47) Spasitelé

„Ten, kdo ví, kdy může bojovat a kdy nemůže, zvítězí." umění války

🎵 #1

  Nad otevřeným mořem proletěla stíhačka. „Za chvíli tam budeme, tak se připravte!" zavelela na ně pilotka z otevřeného kokpitu. Dvojice v černém přiléhavém oblečení stála proti sobě. Každý z nich měl na zádech upevněný batoh a přes jedno rameno jim visely speciálně upravené zbraně. V načervenalém světle stroje se jeden z nich podíval na hodinky. Zachytil pohled druhého, povzbudivě se na něho pousmál a zatímco společně kráčeli k pomalu se otevírající rampě, symbolicky se pomodlily.

Jakmile se rozsvítilo zelené světlo napravo, s rozběhem vyskočili. Nebyli nijak vysoko, ale ani nízko. Vítr jim svištěl kolem uší až nepříjemně hlasitě. Rychle se zorientovali. Nad sebou měli pomalu blednoucí nebe a pod sebou nekonečné moře, které je k sobě lákalo svými konejšivými vlnami. Za hlasitého šplouchnutí do něho spadli, až se kolem nich voda zapěnila.

Stíhačka se zvedla do vzduchu mezi mraky, svůj první úkol splnila. Žádný senzor pohybu nebo kamera je nezachytili, byli hecknuté. Jediné, co je mohlo prozradit, byl zvuk. Ale pochybovali o tom, že by jim stačil jeden důkaz.

  Na souši našli vchod do podzemních chodeb, kterými se měli dostat až do srdce ostrova. Síť podzemních chodeb vznikla z několika důvodů. Mezi hlavními byl rychlý přesun nejen zaměstnanců, ale i menších dinosaurů, především těch raněných. Krev totiž mohla predátory rozptýlit natolik, že by se bez větších problémů pokusili na přepravované zvíře zaútočit, nehledě na elektrické ploty, které by jim okamžitě daly pořádný šok.

🎵 #2

Podzemními chodbami duněly kroky těžkých bot. „Kudy teď?" zeptal se jeden z nich do vysílačky, kterou si přidržoval u pusy levou rukou, zatímco si k sobě pravou tiskl zbraň. „Doleva, objevíte se za budovou.". Společně zabočili doleva a v tom to uviděli. Železné schody vedoucí vzhůru. Ven. Podívali se na sebe. Přetáhli si přes hlavu černou masku s otrovy na oči, nos a ústa. Souhlasně přikývli a vyrazili.

  Venku bylo dusno. Zalehl do trávy, která mu umožňovala dostatečný úkryt. Před sebou viděl hlavní budovu. Zvenčí to vypadalo jako kdyby se nic nedělo. Podíval se na hodinky a začal odpočítávat čas.

  Nešel s ním ven, ale vyrazil další chodbou jinam. Doběhl k nim. Celé zařízení svítilo jako vánoční stromek o Vánocích. Nevšímal si varování. Čtyřikrát zvedl páčku a následně stiskl tlačítko s popiskem zmáčknutím otevřít. Ze shora, druhý nápis se zónou, kterou potřebovali. Odklopil ochranné sklo a zmáčkl červené tlačítko. Oblast, která doteď svítila červeně, pohasla.

  V hlavní budově lusknutím prstu všechno utichlo. Světla nesvítila, počítače nefungovaly a dveře se nedaly otevřít. V budově se rozlehly hlasy, které požadovaly vysvětlení. „Co se děje?", chtěl vědět plukovník v řídicím středisku. Byl v něm uvězněný společně s dalšími vojáky. „Někdo nás musel odpojit od elektřiny, pane." podal mu vysvětlení jeden z vojáků, specializovaný na technické věci.

🎵 #3

Zezadu přiběhli k budově. Využili momentu překvapení. Z batohů vytáhli lana zakončená kovovými háky. V ruce je zručným pohybem rozhoupali a následně hodili do vzduchu. Jakmile jim zmizeli za hranou budovy, zatahali. Háky se okamžitě zakously do země. Zkusmo se na ně zavěsili plnou váhou, držely. Zdatně vyšplhali po boční stěně, až na střechu.

  V řídicím středisku plukovník popadl dalekohled, aby s jeho pomocí zahlédl narušitele. Všude bylo ticho. Když v tom se ostrovem rozezněla lodní siréna. Něco se dělo. Někdo byl na ostrově. „Pět mužů do přístavu, zjistětě, co se děje! Okamžitě!". Voják, který doposud postával vedle něho přikývl, na někoho se otočil, mávl rukou do vzduchu a už byl pryč.