Jurský park

24) Rozsudek InGenu

 Podíval se na svoji dceru, která seděla na posteli, záda měla podepřena dvěma polštáři a mlčky čekala na cokoliv, co mělo přijít. Tušila, že od otce dostane nějaké kázání nebo snad i nějaké potrestání.

„Ani nevíš jaký jsem o tebe měl strach." začal její otec. Odmítala sklopit poslušně hlavu. Věděla, že její rodiče si ji nesmírně váží a že je jejich středobodem vesmíru. Na krátkou chvíli k ní zalétl pohledem a zamumlal „Raději se tě ani nebudu ptát jak jsi se o tomhle všem," rozmáchl se kolem sebe pravou rukou, protože v levé držel hůl na podporu chůze, „mohla dozvědět a vydat se sem.".

Sice si právě vyslechla jeho přání, přesto mu to pověděla. „Začala jsem si na to vzpomínat, než jsem nastoupila na střední. Ze začátku se mi zdaly hnusné sny. Dinosauři, co utíkají z výběhů, honí lidi a žerou je. Myslela jsem si, že to jsou jenom noční můry. Ale ty noční můry se mi začaly pravidelně vracet, proto jsem si je zapsala do deníku. Chtěla jsem si tím vyprázdnit mozek. Jednou, když na to narazil Samuel, myslela jsem si, že se mi bude vysmívat. Ale on ne.". Odmlčela se, podívala se na něho a sebevědomě pokračovala. „Řekl mi celou pravdu i to co se v roce 1993 stalo. Všechno mi řekl od začátku do konce, do detailů. Dokonce mi odpověděl i na hromadu otázek, které jsem měla.". 

Zhluboka se nadechla a i přesto, že věděla, že je nejspíš konec, pokračovala. „Od té doby jsem neskutečně dlouhou dobu snila o tom, že se sem jednou vydám a znova ta zvířata uvidím na vlastní oči. Jasně, to poprvé si už asi nikdy nebudu pamatovat podle sebe, ale na tohle už nikdy nezapomenu." řekla svému otci a tentokrát to byla ona, kdo ukázal pravou rukou okolo sebe na park, který se rozprostíral kolem nich.

Chvíli si ji prohlížel. Její kuráž a odhodlání ho nikdy nepřestanou plně překvapovat. Tohle byla jeho dcera, jeho bojovnice. Přesto mu to lámalo srdce na tisíce kousků, když ji řekl „Tessy, je mi to líto, ale s radou InGenu, u které zasedám, jsem se musel rozhodnout vás pozítří převést na pevninu vrtulníkem. Následně budete všichni tři muset povinně opustit Kostariku do dvaceti čtyř hodin.". Připadala si jako kdyby ji někdo naráz kopl do břicha, přerazil nos a vyrazil dech. Vzdáleně slyšela svého otce, který ji jako útěchu nabízel něco podobného. „Víš, v Keni mám takový malý, ale za to moc roztomilý park. Jsou tam všechna nejrůznější zvířatka. Mohlo by se ti tam líbit." sdělil ji jako útěchu.

Svět, který se před ní otevíral si vlastním přičiněním zníčila, rozšlapala a následně zadupala do země.

Po chvilce, kdy nic neřekla, se na něho úkosem podívala a zamumlala „Dobře.", což bylo jediné, co přes pomalu se tvořící se knedlík v jejím krku, dokázala říct. Její otec přikývl. Znal ji natolik dobře, že ji následně nechal samotnou a sotva se za ním zavřely dveře. Do očí se ji nahrnuly slzy a začaly ji stékat po skráních. Takhle to nemůže dopadnout, takhle ne pomyslela si, zatímco brečela sama v pokoji...