Jurský park

27) Chytrý tah

  Kdyby jenom tušila, že se následujícího rána probudí vedle nejpohlednějšího muže na ostrově, byla by ochotna na ten den čekat i tisíce let.

Když se ráno probudila, její pohled okamžitě padl na jejich spojené ruce. Spíše to vypadalo tak, že svoji levou ruku měl jemně položenou na její pravé zabalené. Slíbil ji, že u ni zůstane celou noc, a i když postel byla dost prostorná pro oba dva, uvelebil se v jednom z křesel, které přenesl k posteli. Odůvodnil to slovy „Budeme mít ještě jednu noc na to, abych si lehl k tobě."., dalším důvodem bylo i to, aby ji nijak nezranil během spánku, což ji nesmírně potěšilo. Bylo vidět, že si ji skutečně váží a má o ní starosti.

V pokoji už bylo světlo, což znamenalo, že muselo být po sedmé hodině ranní. Aby zjistila přesný čas, jemně mu otočila levou rukou na které měl hodinky a měla pravdu. Bylo dvanáct minut po sedmé. Přesunula se pohledem ke spáči. Nohy měl natažené na pravé straně matrace. Ranní slunce osvicovalo odhalenou pokožku atletických nohou pokryté tmavými chupy. Levou rukou si podpíral hlavu, která mu padala na stranu. Na temeni se mu začalo vytvářet pleška. Na rtech se ji rozlil poblázněný úsměv. Někomu by se mohlo zdát, že detaily, kterých si všímala, byly zbytečné dokonce nepodstatné, ale pro ni ne. Každý detail, který na něm našla ještě více podtrhovala jeho osobnost do které se nekontrovatelně zamilovala.

Natáhla se k němu a vlepila mu jemný polibek na tvář, čímž ho i probudila z chrápavého spánku. „Dobré ráno." řekla mu, když k ní stočil svůj pohled. Usmál se, natáhl se jejím směrem, aby ji zastrčil pramen blond vlasů za ucho, následně rukou sjel přes tvář až k bradě, kterou ji jemně zvedl a políbil ji.

„Tomuhle se říká dobré ráno." zamumal, když se od ní odtáhl, ale ne moc daleko. Vrátila se zpátky doprostřed postele, polštář, který měla mezi koleny si poupravila a poznamenala „Zůstal jsi tady celou noc.".

„Měl jsem svůj důvod." odvětil Muldoon, přičemž se neubránil letmému úsměvu, který přeskočil i na Tessu. „V tom případě doufám, že jsi při tom neměl hříšné myšlenky, protože jinak by ses za to měl správně omluvit." řekla mu s jiskřičkami v očích. Pochopil její hru. Hbitě se přesunul z křesla na postel, přičemž se posadil tak, aby ji viděl do obličeje a tajemným hlasem podotkl „Ale člověk se nemodlí jenom rukama.".

„Máš pravdu, člověk potřebuje i rty." přitakala vědomně.

„Tak jim taky dopřej tu zbožnost, ať v modlení jsou k sobě spojeny stejně tak jako ruce.". Neváhala ani na chvíli a hladově spojila jejich rty.

  Ray, který byl tak laskavý a rozhodl se ji donést snídani až na pokoj, teď stál v chodbě s tácem plným jídla a zuřivostí, jež se v něm zvyšovala. Vždycky si myslel, že ho John má rád a že mu částečně i nadržuje. Když ho pomalu před rokem přivedl z Keni a prohlásil ho za správce parku, nezamlouvalo se mu to. Jedním z důvodu bylo i to, že ho absolutně neznal a cizím lidem moc nevěřil. Což vedlo k dalšímu důvodu. S Johnem se znal opodstatně déle, než se s ním znal on. V ten moment dostal nápad. Nápad u kterého věřil, že výjde.

„Johne, můžu s tebou na chviličku mluvit?" zeptal se ho Ray, jakmile se objevil v řídicím středisku. John k němu vzhlédl od stolu s monitory a s úsměvem přikývl, „Ale jistě, copak potřebuješ?". Zamrzelo ho, jak je k němu přátelský a vlídný a on takhle odhání, ale bylo to pro její dobro. „No, ehm. Nevím, jestli ti to už Muldoon říkal, ale blíží se bouřka a vypadá to, že dost velká... no a napadlo mě, proč ten let raději nepřesunout na dnešek, než tady zase o pár dní zůstat déle." sdělil mu pomalu a nejistě.

Nepatrně se zamračil, načež pronesl „Nevzpomínám si, že by mi něco říkal.", následně se tomu zasmál a dodal „Vlastně jsem ho od včerejška neviděl.".

„Navíc, Avery s Tessou jsou zraněné a myslím si, že by pro ně bylo lepší, kdyby byli na pevnině v případě, že..." zamumlal jak rychle uvažoval o tom, jak je z ostrova dostat. John ho zarazil zvednutím ruky, natáhl se po sluchátku jednoho z telefonů a než zavolal, požádal ho „Mohl bys jim říct, ať se připraví?". Měl to v kapse. Přesto na sobě nedal znát vítězství a přikývl.

  „To koleno už vypadá líp, než včera." poznamenala Tessa, když si s Robertem prohlížela šité koleno ve tvaru Y. „Stejně si myslím, že by jsi ho měla šetřit." pronesl při pohledu na koleno. „Anebo můžeme zkusit, jak pevně to zašila." řekla tajemně a než se ji stačil zeptat na význam, už ho realizovala. Ruce mu omotala kolem krku a ladně se na něho vyhoupla, až zavzdychal. Instinktivně ji položil ruce na boky, polkl a zeptal se ji „Co to děláš?".

„Zkouším." odpověděla mu. Sklonila se k němu, aby znova ucítila jeho rty na svých.

  „Tesso, nesu ti snídani a -" zarazila se v polovině věty. To, co viděla před sebou ji doslova a do písmene ohromilo. Správce parku a Tessa, která na něm seděla. Prudce se otočila, botou zabouchla dveře a zalil ji stud. Nebyla jediná. Roberta i Tessu zalila vlna horka, ale ne ze vzrušení, která by byla nastoupila, kdyby ji nepředběhla trapnost.

Zaslechla za sebou šustění a tichou výměnu krátké konverzace. Dala jim čas, a když se otočila zpátky, po trapné scéně jakoby se slehla zem. Muldoon postával u okna a rychle si zapínal košili. Tessa naproti tomu ležela zpátky v posteli, přesněji v místě, kde ještě před chvílí ležel někdo jiný. Nadechla se, aby si vyčistila mozek, přešla do středu pokoje a řekla „Máme ti vyřídit, že se máš připravit na odlet.". To oba zarazilo. Podívali se na sebe a jako první se slova ujal Robert, který oponoval „Ale máte letět až zítra, takhle to říkal Hammond.".

„To je pravda, ale příjde mi to tak, že se nás Ray už chce raději odtud dostat pryč.".

„Že by něco tušil?" zeptala se s obavami v hlase Tessa a vyměnial si s Robertem výraz plných obav...