Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 25

''Ne!'' rozlehne se můj výkřik pustým okolím, zatímco padnu na kolena k Arminovu tělu. Nedbajíc postav okolo mne vezmu jeho ohořelou ruku do své, přejíždějíc prsty jemně přes zuhelnatělou kůži, jakoby se snad mohl každičkou chvíli rozpadnout na prach. Tváře mne nepříjemně pálí od toho, jak slané slzy stékají v malých potůčcích po stále ještě horkých pozůstatcích po proměně, jenže žádná fyzická bolest kterou právě prožívám se nedá porovnat s tím, co se děje v mém nitru. Hruď se mi nepříjemně svírá a uvnitř se rozlévá pocit prázdnoty, jakoby někdo odtrhl kus mne a odhodil ho nenávratně pryč. Přesunu uslzený pohled do jeho tváře, která ještě před několika desítkami minut byla plná odhodlání a života, teď je to ale jen prázdná schránka, ze které se nic nepodobá chlapci, provázejícímu mne celým dosavadním životem.

''Jak se to stalo?'' nevšímám si lehkého sevření Erenovy ruky na rameni, zvedajíc pohled ke všem okolo mne. Stojí se svěšenými rameny v kroužku, slzy se jim koulejí po tvářích. Nikdo však nic neřekne, dokud Eren nepřeruší ono tíživé ticho.

''Obětoval se Kriss. Zdržel Bertholdta tak dlouho, dokud se mi nepodařilo vysekat ho z těla jeho titána.'' povzdechne si trhaně, protože nahlas vyslovil to, co ho celou dobu tížilo. Vina, kterou za Arminovu smrt cítí je obrovská, protože to byl jeho čas, který musel získat. Opatrně položím Arminovu ruku zpět na jeho hruď, zvedajíc se na nohy. Můj nenávistný pohled najde ten Bertholdtův vyděšený a já se k němu rozhodným krokem rozejdu. Všechny krásné vzpomínky s ním, každičký okamžik, kdy se naše přátelství upevňovalo je v tuto chvíli jen malinké zrnko písku v poušti zloby a já dnes již podruhé zatnu silně pěst, která se o pár vteřin později setká s jeho tváří. Z úst mu vystříkne několik kapek krve, smáčející jeho doteď bílou košili a v očích se mu značí čisté zděšení. Má pěst se skoro ihned znovu zaboří do jeho čelisti s takovou intenzitou, že se mu hlava pootočí na stranu. Znovu a znovu. Je to skoro, jakoby má mysl byla naprogramována jen k tomu, aby dostal vše, co si zaslouží. 

O několik vteřin později mne od něj však odtáhne silný pár rukou a já vzhlédnu do Jeanovy ubrečené tváře, která mne konečně vrátí zpět do reality. Ať již ze strachu, že udělám to samé i jemu nebo snad z jiného důvodu mne však ihned pustí, odstupujíc několik kroků dozadu. Shlédnu naposled na Bertholdtovu zkrvavenou tvář a dojde mi, že vůči němu necítím nic. Žádnou lítost, dokonce i bolest ze zrady zmizela a zůstává jen nenávist. S mohutným vzlykem se otočím k Arminovi, klekajíc si k jeho tělu. Ať již to bolí sebevíc nedokážu si plně připustit, že můj nejlepší přítel je opravdu nadobro pryč a já nikdy víc neuvidím jeho úsměv nebo neuslyším slova útěchy. S novou várkou slz jemně položím hlavu na jeho hruď, tisknouc se co nejvíc k jeho tělu. Cítím maličké štípání v místech, kde se naše kůže spojí, jenže tomu nevěnuji sebemenší pozornost a oblapím ruce okolo něj.

Pak mne něco ale donutí rychle se nadzvednout, zatímco mne ostatní podezřívavě sledují. Znovu ryche přiložím ucho na jeho hruď, zaposlouchávajíc se do onoho úžasného zvuku znovu a znovu. Jeho srdce stále bije. Slabě, ale přece.

''Je naživu!'' křiknu na své přátele a Armin se malinko trhaně nadechne. ''Armine! Armine neboj, budeš v pořádku!'' křiknu, abych snad sobě nebo jemu dodala patřičnou odvahu bojovat. Ostatní okolo nás ihned opustí svá místa, vrhajíc se k nám na kolena. V tu chvíli vyjde z Arminových úst další trhaný nádech, doprovázený jemným nadzvednutím hrudi. Pohledem najdu ten Leviho, jenž na nás hledí z kraje střechy.

''Levi prosím. Potřebuje tu injekci.'' promluvím naléhavě směrem k němu a jeho oči se rozšíří. Nevědomky si sáhne pod sako, nahmatávajíc onu krabičku, zanechanou v našich rukách Kennym při jeho posledních momentech života. Nevyndá ji však hned ale na chvíli zaváhá, rozhlížející se kolem sebe v posledním marném pokusu. Vím, že hledá Erwina a stále doufá, že přežil. Jenže oba víme, že to je skoro nemožné, pokud by se nestal zázrak. Proto o chvíli později poklekne vedle nás, vyndavajíc ven Arminovu naději na život.