Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 24

Ruka položená na rukojeti zbraně se mi při dalším neznámém zvuku ozývajícím se z tmavého lesa nervózně zatne očekávajíc útok, který však nepřijde. Zatím se nezdá, že by se v okolních křoviscích ukrývali titáni, alespoň ne ti, kteří jsou schopni pohybovat se i v noci jako tenkrát u Utgardu. Během denního světla se nám podařilo vyhnout se velkým skupinám a ty, jenž se nám nepodařilo minout ihned zneškodnila přední jednotka. Já se společně s Leviho skupinou a Erenem nacházela přesně uprostřed formace, kde je Eren ze všech stran chráněný těmi nejlepšími vojáky. Zdá se, že bych se díky tomu měla cítit víc v bezpečí, ale opak je pravdou. Od doby, co výtahy spustily poslední z našich koní a my nechali křičící davy uvnitř zdí daleko za sebou mám pocit, že každá minuta může být naše poslední. A přestože jsme dobře ukryti přijde mi, jakoby na nás ukazovala neviditelná ruka a přímo říkala okolnímu nebezpečí kde je jejich terč.

Jean vedle mne se znenadání zastaví, hledíc zhrozeně do korun stromů předtím, než poplašeně vytáhne své čepele. Jeho akce přitáhne pozornost celé skupiny, proto ho několik vojáků rychle napodobí. Stojíme totiž přímo vedle obrovského stehna titána, ten však vypadá, že se od západu slunce nepohnul. Sedí zády opřený o skálu, doširoka otevřenýma očima zírá do prázdného prostoru před sebou a zdá se, že naší přítomnosti si nevšiml.

''Tenhle vypadá jako typ co potřebuje slunce. Nechme ho být, spí.'' pronese nízkým hlasem Hange, svítící na jeho svěšenou tvář svítilnou, zatímco se jí v očích odrážejí malé jiskřičky způsobené tím, jak blízko se mu nacházíme. Všichni znovu, ač nedůvěřivě zasuneme naše čepele do pouzder rozcházejíc se znovu po stezce. Jak dlouho vlastně pochodujeme tímhle tmavým lesem? Minuty? Hodiny? Nevím. Nikdy předtím jsem tu nebyla a nezdá se, že by to tu moji přátelé zatím poznávali. Stihneme vůbec dojít do Shiganshiny do svítání, nebo budeme bojovat s titány ještě i druhý den? Nevím, jak to zvládneme. Koně i vojáci jsou vyčerpaní nehledě na to, že Eren je s každým krokem víc a víc nervózní.

Světélko přede mnou se zatřepotá a pohled mi padne na osobu v kápi, svírající křečovitě rukojeť. Ruka se mu nekontrolovatelně třese, dokonce ani neodpověděl na Mikasy otázku. Armin vedle mne je také celý napjatý, rozšířené modré oči jakoby skoro nemrkaly. A čím blíže jsme zdi, tím více vojáků začíná být neklidných. Zvednu pohled na osobu v čele naší skupiny, protože on jediný se zdá v naprostém klidu. Jenže já vím, že bedlivě hledá jakoukoliv hrozbu a neustále po očku sleduje Erwina, který kráčí neohroženě vpřed v čele celé formace.

Jaké to vlastně bude, vrátit se? Jak bude vypadat celá čtvrť, přes kterou mne kdysi vláčel onen neznámý voják? Co když se uvnitř města stále hojně pohybují titáni, přestože je již několik let neosídlené? Hlavou mi probleskne myšlenka, zda tam na nás všechny čeká jen smrt, ať již v podobě Bertholdta a Reinera, kterým se podařilo uprchnout ze spárů hladových titánů, nebo v podobě Zvířecího titána, jenže já ji ihned zasunu do kouta své mysli. Ale pokud tam opravdu jsou, jak se vyrovnáme s něčím jako je Zvíře, navíc společně s těmi dvěma? Již několikrát nás málem připravil o život, proč by to neudělal znovu? Erwin je si skoro jistý tím, že alespoň jeden z nich nás tam očekává a tentokrát nebudou váhat a o Erena nás připraví nadobro. Další věc, ze které mám strach je to, že ve mně Zvíře vyvolá další záblesky minulosti a bolest. Protože jestli se to znovu stane, nebudu schopná bojovat a nedokážu Levimu pomoci. 

''Počkat,'' promluví najednou Mikasa, což donutí celou skupinu zastavit. Světlo její lucerny se mihotá po okolních stromech a Armin s Erenem ho následují očima. ''Poznávám to tu, chodívali jsme sem pro dřevo.'' zašeptá Mikasa a mně se po těle rozlije husí kůže. To znamená, že jsme po těch letech opravdu znovu tak blízko. Eren vedle mne polkne, Armin si více schová tvář do kápě. Mikasa má pravdu, město není daleko.