Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 17

Brzy zrána jsme s Reevesem a všemi drženými ve skladišti vymysleli plán, jenž by nám měl pomoci dostat se blíže k nalezení Erena a Historii. Po celou dobu naší debaty jsem se snažila držet pohled u země, jelikož mé zčervenalé oči by ihned Leviho nenechavému pohledu prozradily, že na mně včerejší roztržka zanechala stopy. Kapitán se mnou naštěstí od našeho rozhovoru neprohodil ani slůvko a dokonce to vypadalo, že se snaží držet si ode mne odstup, ať již pro jeho dobro nebo pro to mé. Jenže jsem nezůstala úplně bez povšimnutí všech ostatních. Později, když se vedle mne Armin potichu ukládal ke spánku všiml si, že se má ramena potichu otřásají. V příštích několika vteřinách mne vtáhl do pevného objetí, hladíc mne po vlasech, zatímco jsem slzami smáčela jeho košili. Držel mne pevně v náruči několik desítek minut, než jsem byla schopna popadnout normálně dech a zadržet slzy tekoucí z mých očí. Nevěděl sice, jaký je můj důvod k prolévání slz, přesto mne ani na vteřinu neopustil a takto spletení jsme spali až do rána, kdy Levi za svítání všechny vzbudil. 

Poté jsme se dle domluvy vydali skryti pod plášti ulicemi zpět za hranice města k malému domku hluboko v lesích. Ten nám měl poskytnout útočiště do doby, než Reeves dodrží svou část plánu a doveze oba příslušníky Vojenské Policie, kteří se měli podílet na smrti Pastora Nicka, k nám pod záminkou, že se tu ukrýváme a mohou nás neočekávaně zatknout. Opravdu svá slova dodržel a za deštivého soumraku se na příjezdové cestě objevil vůz s Reevesem a jeho synem na kozlíku. Oba vojáci byli vzápětí svázáni a odvedeni do sklepa, kde se z nich Hange a Levi snažili dostat alespoň nějaké informace. 

''Přijde mi, že když je mučí Levi tak tolik nekřičí.'' přiloží si Jean dlaně na spánky pevně zavírajíc oči. Další srdceryvný výkřik se prodere zavřenými dveřmi do místnosti, odrážející se od kamenných stěn. 

''Zabili Nicka, Hange jim pravděpodobně dává ochutnat jejich medicínu. Však si pamatujete, že měl všechny nehty stržené ne?'' procedím skrz zuby a rozejdu se na druhou stranu malé místnosti, hledíc z okna na krajinu zalitou měsíčním světlem. Snažím se zahlédnout jakýkoliv náznak přicházejícího nebezpečí, jenže vše se zdá naprosto klidné. S povzdechem dojdu zpět na své místo za Arminova záda a opřu se o zeď v marném pokusu utřídit si v hlavě myšlenky. 

''Chápu, že to dělají proto abychom zachránili ty dva ale hnusí se mi to.'' sundá si Jean dlaně z hlavy a proplete si prsty na dřevěném stole před sebou.

''Přiznejme si to,'' promluví poprvé od našeho příchodu Armin tichým hlasem. ''Jsme teď zločinci. Jdou po nás naši vlastní lidé, jejich krev je na našich čepelích.'' vypadá to, že chce pokračovat, jenže já rychle natáhnu ruku k jeho rameni, které pevně stisknu. Překvapeně se s tázavým pohledem otočí.

''Dřív jsem přemýšlela jako ty Armine,'' povzdechnu si a začnu palcem na jeho ztuhlém rameni kreslit malé kruhy. ''Jenže postupem času jsem si uvědomila, že v tomhle světě není nic tak úplně dobré a zlé. Jistě, jsou tu Titáni co nás požírají a nikdo neví proč, jenže ve světě uvnitř zdí je to jiné. Můžeme opravdu teď a tady s jistotou říct, že jsme ti špatní jen protože chráníme ty na kterých nám záleží? Na mých čepelích zaschla včerejšího dne krev několika vojáků a při každém seku se mi srdce rozpadlo na milion malých kousků, protože bojujeme s našimi vlastními lidmi. Proboha, vždyť já včera zabila kluka, který nemohl být starší než já. Ale udělala jsem to protože,'' musím se na pár vteřin odmlčet, protože najít vhodná slova, která by neodkryla mé city k Levimu je těžké.

''Udělala jsem to, protože náš Kapitán a mně blízké osoby byly v nebezpečí a kdybych to neudělala, zemřela bych já nebo někdo, na kom mi záleží. Armine, kdybys nestiskl spoušť, Jean by tu s námi nebyl. Není tohle přeci důvod, proč jsme se přidali k armádě? Abychom chránili ty, na kterých nám záleží?'' rozhlédnu se po místnosti a zjistím, že mne všichni bedlivě sledují.