Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 4

Pocit obrovského strachu mne bodne u srdce a mé ruce sevřou meče pevněji. Armin. Ozvěna jeho křiku mi stále zní v hlavě, studený pot mi teče po zádech. Nedbající rozkazů, které nám byly zadány se snažím co nejrychleji dostat na místo, odkud křik vycházel.

''Kriss!'' zaslechnu za sebou jakoby z dálky Jeanův křik, který však neberu na vědomí a dál se přes domy snažím co nejrychleji dostat za svými přáteli. Neměla jsem je nikdy opustit, neměla jsem dovolit aby nás rozdělili do jiných skupin. Bláhově jsem si myslela, že přes to všechno je dokážu ochránit, dostanu se k nim včas. Jak naivní jsem byla. Eren se o sebe zvládne postarat, čeho jsem se však bála byl jeho vztek. Jakmile ho pohltil, nedokázal přemýšlet racionálně. V tu chvíli se mohlo stát cokoliv. Při představě toho, že bych o jednoho z nich přišla se mi udělá špatně a srdce začne bít ještě rychleji než v zápalu dosavadního boje. Očima těkám po bojišti, hledám známé blonďaté kadeře, Erenovu vysokou postavu nebo kohokoliv z jejich skupiny. Jediné co však vidím jsou zbytky těl, která titáni nechávají za sebou při postupu městem a rozbořené domy, které jsou svědky jejich vniknutí za zeď.

Konečně ho uvidím. Klečí na střeše jednoho z nedalekých domů, ruce mu bezvládně visí podél těla. Tvář má skloněnou dolů, ramena se mu otřásají. Přitáhnu se za pomocí manévrovací výzbroje na střechu a rozběhnu se k němu. 

''Armine!'' obejmu jeho hubenou postavu a snažím se uklidnit neovladatelný třes, který mu lomcuje tělem. Když jsem ho viděla živého, ze srdce mi spadl obrovský kámen, který tam od jeho výkřiku byl. Kolem nás zuří bitva, já však vnímám jen vyděšeného blonďáčka v mém objetí. Vezmu jeho bradu mezi prsty a otočím ho tváří ke mně. Z jeho očí se koulí obrovské slzy, hledí na mne nic neříkajícím vyděšeným pohledem. Meče vyklouznou z jeho rukou a s cinknutím dopadnou na střechu, jeho ruce se obmotají kolem mně a pevně mně stiskne.

''Armine, kde je Eren, co se stalo?'' zeptám se ho jemně, když si všimnu, že okolo nás nikde není ani jeden člen jejich skupiny. Ještě než Armin odpoví, hrdlo se mi sevře a do očí se mi nahrnou slzy. Eren by ho nikdy nenechal samotného. Ani v zápalu boje by neopustil svého kamaráda. Mé domněnky potvrdí kaluž krve na okraji střechy, přestože Armin je bez zranění. To není možné. Nemůže se to dít. Slíbili jsme to Mikase, slíbili jsme si navzájem, že přežijeme a vrátíme se do bezpečí. Slíbila jsem Arminovi, že je ochráním, i kdyby mne to mělo stát život. V mysli se mi vybaví Erenova usměvavá tvář a slzy pomalu začnou téct z mých očí. Dovolila jsem, aby zemřel. Je to jen a jen moje chyba. Nikdy jsem ho neměla nechat jít do boje samotného.

''Eren,'' zašeptá Armin mezi vzlyky. ''Zachránil mně a pak, pak,'' větu nedokáže dokončit a znovu propukne v nezastavitelný pláč. Hromadí se ve mně vztek. Na mě, titány. Jak jsem mohla být tak hloupá a nechat je samotné? Věřila jsem jejich schopnostem natolik, že jsem si byla jistá, že to zvládnou i když jsem se o ně bála. 

''Armine! Kriss!'' zaslechnu za sebou vyděšený hlas Connieho, který s několika dalšími dopadne na střechu kde se s Arminem nacházíme. Otočím na něj své uslzené oči a pomůžu Arminovi na roztřesené nohy.

''Co se stalo? Kde jsou vaše skupiny? Proč jsi mimo svou oblast Kriss?'' ptá se Connie roztřeseně přestože určitě tuší odpověď. 

''Moje skupina je v pořádku,'' utřu si slzy ze zaprášených tváří a chytím pevněji Armina, který sotva stojí na nohou. 

''Není to jasný?'' ozve se z vršku střechy Ymir a všichni na ní stočíme pohled. ''Všichni ze skupiny kde byl Armin jsou mrtví. Bůh ví, proč tenhle uplakánek přežil.'' ušklíbne se a já přivřu oči zlostí. Kdybych nedržela Armina, pravděpodobně by Ymir teď měla oba mé meče na krku.