Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 38

Kopí protne Zekeho odhalené břicho skrz a planinami okolo nás se ozve jeho zmučený výkřik. Před pouhými několika měsíci bych se odvrátila a i přestože je to náš nepřítel, hruď by se mi nepříjemně sevřela znechucením nad tím, čeho jsem součástí. Dnes jen potichu stojím vedle Leviho, který okolo jeho v tuto chvíli již klidně ležícího krku omotal drátek končící v detonační části kopí. Jakmile by sebou prudce škubl, kopí roztrhá jeho tělo dozajista natolik, že se učitě nedokáže vrátit zpět do původní podoby. Kolem jeho těla se vznáší malé obláčky páry, uzdravující rozsekané a spálené kusy masa, přesto je ale muž ležící u mých nohou jen malým zlomkem toho co Zeke kdysi býval. 

''Nebylo by lepší ho prostě připíchnout meči a svázat? Tohle může být fatální i pro nás.'' kůň zapřažený v povoze před námi si odfrkne, jakoby skoro souhlasil s mými slovy, zatímco Levi několik vteřin jen mlčí, než přesune nenávistný pohled ze Zekeho na mne a tvář mu trochu poleví.

''Není to takový psychopat aby se zabil jen kvůli pomstě nám oběma. Navíc je pořád v bezvědomí.'' zavrčí, přeskakující pohledem mezi mnou a zmrzačeným Zekem na povozu. Nervózně se ošiju, jelikož si nejsem tolik jistá, jestli má Levi tak úplně pravdu. Dokud je pořád ochromený, jsme v relativním bezpečí. Nemůžeme ale jet v plné rychlosti zpět do města, protože pokud bychom nedopatřením s povozem hnuli tak, aby se kopí odjistilo, byl by to náš konec. Levi pobídne naše odchycené koně kupředu a já v tichu děkuji, že jsou vycvičení k tomu, aby následovali cestu. Pokud by nebyli, jeden z nás by musel sedět na kozlíku, zatímco druhý by musel hlídat. A myslím si, že oba jsme raději když Zekeho sledují dva páry očí a mečů než jeden.

''Co se to sakra stalo?'' povzdechne si Levi, když se posadí na bednu vedle mne a jeho dlaň se mi automaticky usadí na koleni, přestože naše těla jsou natisknutá na sebe. Přikryju jeho ruku svou, kreslíc malé kruhy pomáhajíc tím jak sobě, tak jemu. Hlava se mi svěsí a oči mi padnou na špičky mých bot, bezmoc cloumajíc mým tělem.

''Na tohle bohužel nemám odpověď ani já. Ale ještě víc než co se to stalo nechápu, proč ty jsi se neproměnil. Je to protože jsi Ackerman? Nebo je v tom ještě něco co nám uniklo?'' po mých slovech se zadívám směrem k lesu, kde se nad korunami stromů ještě stále vznáší mlžný opar z mrtvol titánů, skoro jakoby nás sledovali, když je odjíždíme pomstít. Jak se snažíme zjistit, proč byly jejich životy ukončeny tak násilně a rychle, aniž by oni o tom měli jakékoliv ponětí. 

''Může to být všechno se vším. Mám pořád pocit, jakoby se mi tenhle sráč i Eren potichu smáli za zády a čekali až na to přijdu.'' zavrčí Levi, a stisk na mém koleni se na okamžik upevní, než ho zase s omluvným pohledem povolí. Koutky rtů se mi roztáhnou do povzbudivého úsměvu, naznačujíc mu že jeho frustraci chápu, dokonce i sdílím. Jenže i přestože přemýšlím nad Erenem dnem i nocí, možná víc než nad čímkoliv jiným, stále nenacházím odpovědi. Nejsem ani schopna kontaktovat Ymir, protože nevím jak. Vždy mne kontaktovala ona, po nějakém dalším posunu v mém příběhu, jenže pro tentokrát žádný nebyl. A já v hloubi duše doufala, že to tak zůstane i když bychom díky tomu byli zaseknutí na místě.

''Přemýšlel jsi někdy nad tím, co budeme dělat až tohle všechno skončí?'' zeptám se, hledíc kamsi k obzoru, nad nímž se sklání slunce, vrhající naším směrem zlatavé odlesky. Schválně jsem nepoužila slovo jestli, protože já i on potřebujeme vědět, že tohle jednou skončí. A můžeme se jen modlit, aby to bylo co nejdříve s co nejméně obětmi. 

''V první řadě chci pryč odtud. Někam, kde nikdo nebude vědět kým jsem byl. Kým jsme byli.'' zašeptá, proplétajíc naše prsty a zvedající mou ruku do vzduchu, zkoumajíc prsten, který mi dal na pláži. Koutky se mu roztáhnou do lehkého úsměvu a já chtě nechtě zůstanu pohledem na jeho rtech, protože se nikdy dostatečně nenabažím úsměvů, které patří jen mně. 

''Jenže není tolik důležité kde budu. Hlavní je, abych vedle sebe měl do konce svého života tu, která mi ukázala, že je pro co žít. Takže pokud budeš chtít zůstat na ostrově, zůstaneme.'' dodá, a já mám pocit že s každým dalším slovem mi srdce bije rychleji, a jestli bude ještě pokračovat, rozskočí se. Zahledím se na naše propletené prsty, na chvíli unikajíc z reality a představujíc si, že jsme někde daleko, žádná hrozba Marley, titánů nebo Erena. Jen klid a my dva, žijící společně déle než mých přislíbených třináct let. 

''Odjet pryč zní skvěle.'' zadívám se do jeho očí, topící se v nich stejně jako každičký den. Západ slunce odrážející se v moři šedi mi připomene naše první setkání, vtahující mne zpět do momentu kdy dva titáni u probořené brány padli a já si myslela, že je to vrchol jeho síly. Jak on mne tenkrát vyvedl z omylu. A vlastně ještě mnohokrát poté. 

Hlasité zasténání nás vytrhne z přemítání nad možnou budoucností a naše těla se napnou. Zeke pomalu rozevře oči, dívajíc se přímo na mne a na Leviho, naše spojené ruce znovu upoutávající jeho pozornost jako první. Cítím jak se naše stisky upevní, načež oba se pustíme a vztáhneme ruce po čepelích, vstávajíc z bedny. Rozestoupíme se každý z jedné strany, hlídající slabého, ale při vědomí se rozhlížejícího Zekeho, zbraně v pozoru. 

''Teď mě dobře poslouchej. Do břicha jsem ti bodl kopí, a detonační drátek máš uvázaný kolem krku. Ve chvíli, kdy se špatně pohneš, vyletíš do povětří. A rád bych tě ujistil, že je mi jedno jestli mě to roztrhá taky.'' zavrčí Levi přímo do Zekeho tváře tak chladným tónem, že donutí i mne se otřást. 

''Ale bude ti vadit, když to roztrhá ji.'' Zekeho rty se namáhavě pohnou, hlas má trochu hlubší díky zranění, ale stále stejně podtržený nenávistí, kterou ke mně chová od doby, kdy jsme se setkali v Marley a Ymir mu vymazala vzpomínky na cokoliv z mé minulosti. 

''Vůbec ti nedochází čeho je schopná, že ne?'' uchechtne se černovlásek, kroutící hlavou. Blafuje. Oba to moc dobře víme. Když jsem zachránila Sashu, byla jsem schopná obrnit si kůži i v lidské podobě. Budu toho ale schopná znovu a tak rychle, abych uchránila sebe i Leviho před odjištěným kopím? Musela bych navíc obrnit celé své tělo, ne jen malý kousek trupu. Nenechám se však vyvést z míry a stále hledím přímo na Zekeho, který mne probodává pohledem, drátek okolo jeho krku až bolestně připomíná naši momentální výhodu v situaci.

''Takže jediný, kdo je tady v ohrožení jsi momentálně ty. Ale pořád se z něj můžeš dostat. A nebude tě to stát víc než pár hnutí pusou v odpovědi na moje otázky. Vím moc dobře že se rád posloucháš.'' pootočím si lehce čepele v rukou, naklánějíc se přímo nad jeho ležící tělo. Srdce mi divoce bije v hrudi, ale i tak ve tváři nehnu ani svalem, nesmím mu naznačit že mne tahle situace jakkoliv vyvedla z míry, přestože přesně tak se cítím.

Zekeho pohled ještě ztvrdne a čelist se mu zatne, zloba a nenávist vůči mně pomalu bublající na povrch. V jednu chvíli mám dokonce pocit, že jen pro to potěšení trhne krkem, on však zůstane na místě. Svaly má napnuté, skoro jakoby každou chvíli čekal na to, až naše pozornost poleví a on si bude moct vytáhnout kopí z břicha. 

''Ani jeden z vás si nezaslouží vědět nic. Je mi jasné, že se chceš zeptat na náš plán. Nic ze mě nedostaneš.'' z každičkého slova je skoro cítit jed, než si odplivne vedle mých nohou, zanechávající rudou skvrnu na dřevěném povrchu povozu. Čelist se mi zatne a já se v jednu chvíli skoro až modlím, aby trhnul krkem a dovolil mi i přestože se budu muset pokusit zachránit sebe i Leviho, ten krásný pohled jak se jeho tělo roztrhá až kopí vybuchne. 

Skloním se až k němu, můj pohled klidný i přes bouři emocí která se ve mně hromadí. Zadívám se do jeho znetvořené tváře, kroutíc hlavou. ''Asi jsme si dostatečně nerozuměli. Ty mi odpovíš.'' absence jakékoliv barvy mého hlasu mi vžene do páteře nepříjemné mrazení a já se podívám na svůj meč, přejíždějící s jeho hrotem přes jeho nohu, protlačujíc jej skrz přesně ve chvíli, kdy dosáhnu lýtka. Okolím se ozve jeho výkřik, znějící mi v tu chvíli lépe než rajská hudba a já se opřu o meč, sledující jak se snaží nepohnout v agónii.

''Nikdo z nás se nikdy neměl narodit! Kdybychom nebyli, nebyli by ani titáni!'' vykřikne a tělo se mu napne. Zmateně vytáhnu čepel z jeho svalů, naklánějící se k němu blíž.

''Výborně, takže budeš mluvit.'' všimnu si Leviho pohledu směrem ke mně, nic však neřekne, jen pokyne hlavou k Zekemu, naznačující mi abych pokračovala. ''Chci vědět, jaký plán se Erenem snažíte uskutečnit. A pokud zalžeš, máš ještě druhou nohu.'' abych doplnila má slova, položím hrot na lýtko jeho druhé nohy, maličko protínající maso. 

Zekeho oči rychle klesnou směrem k čepeli, poté na Leviho a nakonec zpět na mne, kde také zůstanou. Je skoro až hmatatelné jak v sobě svádí vnitřní boj, přehodnocuje situaci tak, aby ji mohl otočit ve svůj prospěch a nezemřít u toho. ''Asi jsem to neřekla dost jasně.'' zvednu se na nohy a obejdu jeho ležící tělo, stoupajíc si vedle Leviho aniž bych sundala čepel z jeho nohy. Opřu se do rukojeti, noříc ji ještě hlouběji a zaposlouchávající se do nového výkřiku protínajícího okolí.