Secret ||Levi Ackerman|| ❌

Chapter 2

Zhrozeně jsme společně s ostatními zírali na scenérii odehrávající se před námi. Překryla jsem si ústa rukou a pozorovala Erena, který visel hlavou dolů. To není možné. Všichni jsme to zvládli, jediný Eren není schopný udržet rovnováhu. Z úst několika kadetů unikl udivený povzdech, někteří se začali potichu smát. Tohle se nesmí stát.

''Notak Erene.'' zašeptala jsem potichu, zatímco černovlásek se snažil dostat zpět nahoru. Když se mu to ani s vypětím všech sil nedařilo, spustili ho z lan dolů. Dopadl na zem a ramena se mu třásla vztekem. Vztekem na sebe samého. Byl odhodlaný zvládnout každou zkoušku, kterou mu život připravil ale místo toho tu před námi sedí v prachu, protože jako jediný nedokáže udržet rovnováhu. Zuřil. Pravá noha se mi instinktivně pohne dopředu, abych Erenovi pomohla vstát, zadrží mne ale hlas instruktora.

''Znovu!'' ozve se rozkaz tichým cvičištěm a já položím nohu zpět na zem. Aniž bych si to uvědomila, dlaně drtím v pěst a zadržuji dech, zatímco Eren je zvedán lany opět nahoru. Každý jeden z kadetů pozorně sleduje, co se stane dál, nikdo ani nedutá. Z jedné strany mou ruku chytí Armin a z druhé Mikasa. Všichni nespouštíme oči z odhodlaného chlapce před námi. Všimnu si, že instruktor na něj také zaujatě hledí protože neví, co od druhého pokusu očekávat. Z očí Erenovi srší odhodlání to zvládnout, ukázat všem, že se mýlí. Svaly na nohou se mu napínají, jak se vší silou snaží udržet rovnováhu, tělo mu ovládá slabý třes. Drtím ruce obou mých kamarádů, když se jeho tělo pomalu začne nahýbat dopředu sotva dosáhne narovnané polohy. Jeho hlava se jako první setkává s prašnou zemí a davem to opět zašumí. Lana jsou spuštěna a my se rozbíháme k bezvládně ležícímu Erenovi. Když ho otočíme na záda, spatřím v jeho očích poprvé za ta léta porážku. Z rány na čele mu teče krev. Na tvář mi padne stín, když se k nám přiblíží vysoká postava instruktora Shadise.

''Vezměte ho na ošetřovnu. Trénink ukončen!'' rozkáže ostatním a ti se okolo nás začnou pomalu rozcházet. Od skupinky kadetů uslyším pár nemístných poznámek Erenovým směrem, ale jakmile zpozorují můj upřený pohled jejich směrem rozejdou se se sklopenou hlavou pryč. S Mikasou podepřeme Erena každá z jedné strany a pomalu se rozejdeme směrem k ošetřovně, táhnouc jeho zesláblé tělo na ramenou.

''Jak se to mohlo stát?'' zašeptá vedle mne Armin a povzdechne si. Hlavou se mi honí ta samá otázka, není přece možné aby to nezvládl. Stisknu Erenovu ruku a otočím se na jeho tvář. Zatnuté zuby a pohled směrem k zemi mluví za vše. Je naštvaný, ale hlavně ponížený. Uvědomuje si, že on byl tím, který říkal, že slabí nemají nárok tu zůstat. Všichni do jednoho jsme slyšeli jeho slova, že zabije každého titána, který se mu postaví do cesty. Teď je ten slabý on a moc dobře to ví, vědí to všichni.

Zatímco je Eren s Mikasou na ošetřovně přemýšlíme s Arminem jak mu pomoci. Nervózně přecházím po verandě sem a tam, neschopna jediného logického vysvětlení, proč se to stalo. Sleduji jen dřevěnou podlahu, v hlavě mám prázdno. Armin sedí s hlavou v rukou a poklepává nohou.

''Není možné, aby to Eren jako jediný nezvládl.'' řeknu konečně své myšlenky nahlas a otočím se na Armina. Zvedne pohled a v očích mu vidím, že myslí přesně na to samé. Zakroutí hlavou a zahledí se před sebe.

''Něco mi na tom nesedí. Eren je po fyzické stránce lepší než většina kadetů v našem oddíle. Je určitě lepší než já a já neměl problém se udržet.'' dveře se konečně otevřou a z nich vyjde Eren a hned za ním Mikasa. Chci na něj promluvit, on ale beze slova rychlým krokem zamíří pryč od nás. Zmateně sleduji jeho postavu mizející v dáli.

''Musíme za ním.'' nemůžu ho tak nechat. On sám nás nikdy neopustil, když jsme ho potřebovali a teď potřebuje pomoc. Rozeběhnu se za Erenem, který zmizel mezi stromy blízkého lesa a Armin s Mikasou mne následují. Když se nám konečně podaří ho najít, klečí mezi stromy a pěstmi mlátí do země.