Život není automat na Coca-Colu

37. Svět vzhůru nohama

Věděla jsem, co se stalo, jenom díky telefonátu s Alfiem, plus nějaké podrobnosti jsem se dozvěděla ze skupinového chatu. I tak jsem ale věděla, že nešlo jen tak o ledajaké rande...

Možná si říkáte, jak jsme se tady všichni vůbec ocitli?

Začalo to tím, že jsem odjela domů na víc než dva týdny, abych utekla Dumfries a abych mohla prožít Vánoce v klidu a míru s mojí rodinou a nejbližšími přáteli. Což se taky povedlo.
Za těch pár dní jsem si tak odpočinula, a promluvila jsem si o mojí situaci s otcem s několika lidmi, a dospěla jsem k závěru, že je na čase udělat změnu. Pokud má být Dumfries mým novým začátkem, musím pro to něco udělat sama. To proto jsem se vlastně i tak trochu těšila, až se vrátím. Chtěla jsem začít konat.

Když mi ale 1. ledna dopoledne zavolal Alfie s tím, že se během jedné silvestrovské párty stalo v Dumfries několik podstatných věcí a změn, rázem bylo všechno jinak.
Zaprvé - Alfie s Giannou spolu oficiálně začali chodit. To je pozitivní zpráva.
Zadruhé - Evelyn se podle všeho na té párty opila tak, že tancovala na stole. To musí posoudit ona, jak moc pozitivní nebo negativní zpráva to je.
No a zatřetí - Dylan se na té párty dozvěděl, že ho Emily už asi 2 měsíce podvádí. S holkou. S holkou, co ve školním sboru hraje na tubu. No a podle všeho, když se to dozvěděl, tak zmizel domů a pak jel za Emily během noci na motorce, což byla pěkná blbost uprostřed zimy, ovšem nikdy za ní nedojel, jelikož se během cesty vyboural a skončil vedle stromu ve škarpě a až do dnešního rána byl v bezvědomí. To rozhodně pozitivní zpráva nebyla...

"Člověk odjede na dva týdny domů, aby si vyřešil vlastní sračky a tady se stanou ještě větší sračky," povzdechla jsem si a odtáhla jsme se od něj. Zas by toho osobního kontaktu stačilo.

"Tak ne všechno bylo tak negativní," namítl Alfie a usmál se na Giu, která už zase stála vedle něj, takže ji mohl držet kolem pasu. Byli sladcí, ale momentálně jsem to nějak nedokázala ocenit. Pořád jsem jaksi nezahnala tu myšlenku, že jsme taky mohli přijít o našeho kamaráda. A i když tady ležel přímo přede mnou, sice se zlomeným srdcem a v obrovských bolestech, ale i tak živý, dělalo mi problém se přesvědčit, že bude v pořádku. Ta nemocniční depresivní bílá všude kolem tomu nepomáhala.
"Hlavně, že je Dylan živej a v rámci možností ještě v pořádku."

"To je hodně velkej rámec," poznamenala jsem spíš jen tak pro sebe a přešla jsem k oknu naproti postele. Stál tam Connor a měl vedle sebe ještě místo a na parapet bych si mohla sednout. Moje nohy zoufale volaly o pomoc.

"Jaká byla cesta, Khloe?" zeptal se mě Dylan po chvilce ticha. Přišlo mi celkem vtipné, že se zrovna teď zajímal o moji cestu, když bychom se měli spíš zajímat my o jeho potřeby a obskakovat ho.

S hlubokým výdechem plným bolesti jsem konečně natáhla svoje nohy do vzduchu a opřela jsem se o bok okna.
"Upřímně? Na hovno. Já kráva blbá jsem z tý školy tak spěchala, že jsem se ani nepřezula, a tak jsem celou dobu řídila v těhlech sedmicentimetrových mučidlech." Pozvedla jsem jednu nohu zpět do vzduchu, aby bylo jasné, že mluvím o podpatcích.
"No a jakmile jsem byla kousek za Edinburghem, tak začalo sněžit a sněžilo čím dál tím víc a pak už to i namrzalo a klouzalo to. Zkrátka jsem ráda, že jsem dojela."

Dylan přikývl, ale nic jiného neřekl. Vypadal extrémně unaveně, ale zároveň vděčně za to, že tu jsme. Nedivím se, když jsem se tenkrát na jaře probrala z bezvědomí já, netušila jsem, kdo jsem, co jsem, kde jsem, kolikáté století je a co se stalo. Byla jsem sice v bezvědomí delší dobu než Dylan, ale i tak to muselo být podobné. On měl totiž navíc ještě silný otřes mozku.

Piper mu začala vyprávět o tom, že musí být v klidu, aby se pořádně uzdravil. Už teď plánovala, jak ho každý den budeme vozit do školy a ze školy, jak mu budeme nosit batoh nebo tašku, že mu budeme posílat veškeré svoje zápisy, protože nejspíš nebude moct ještě nějakou tu dobu psát. Mám pocit, že ke konci už mluvila jenom proto, aby v místnosti nebylo ticho.