Život není automat na Coca-Colu

24. Teď chci tancovat, chci vyhrát. Chci vyhrát tu trofej, takže tancuj dobře!

S pokroucením hlavy jsem radši ze země posbírala všechny svoje zavazadla, co jsem si odložila, abych Henryho mohla obejmout, a konečně jsem vešla do vyhřátého bytu. Měla jsem tu s sebou tašku se všemi věcmi, co jsem si dovezla z Dumfries, jelikož dnes přespím u Brada v pracovně, poté krabici s dortem, protože moje nejlepší kamarádka má v úterý narozeniny, takže moje návštěva v Edinburghu vlastně vyšla naprosto perfektně, no a nesměla chybět obrovská dárková taška s dárkem.

"Kde mám moji oslavenkyni?" zavolala jsem z předsíně, když jsem se s dortem a dárkem valila do Bradovy kuchyně. Jeho byt jsem mu vždycky záviděla. Byl zařízený v industriálním stylu, takže nechyběly prvky odhalené cihly na stěnách, kovu, neopracovaného dřeva, kůže, skla a pak taky spoustu bohatých barev, protože Brad byl v tomhle ohledu dost excentrik. Desítky květin dodávaly prostoru zelenou, cihly na stěnách rudou a oranžovou, jeho gauč byl z tmavě modrého sametu a doplňovaly to hořčicově žluté polštáře. Brad zkrátka žil můj sen, akorát mu tu chyběla velká knihovna.

"Oslavenkyně je stále na cestě," oznámil mi její přítel, který se najednou zjevil v kuchyni a během chvilky mě obejmul i on. Tohle bylo už upřímné a plnohodnotné objetí.
"Co pro ni máš?" zeptal se a zvědavě nakoukl do tašky.

Vevnitř byly dva dárky, jeden spíše jen tak pro zábavu a druhý zase sloužil k odpočinku. Ruby si vždycky stěžovala, že neumí malovat, ale že ji to baví, takže když jsem na internetu viděla reklamu na obrázky na velkých plátnech, které může člověk vybarvovat pomocí čísel, měla jsem vybráno. Nebylo to takové to klasické dětské vybarvování podle čísel, tyhle obrázky reálně vypadaly jako umělecké kousky, nad kterými někdo strávil několik desítek hodin.
Druhý dárek byl vlastně i tak trochu pro Brada. Naplánovala jsem jim na leden totiž čtyřdenní romantický výlet do resortu Countryside Inn, kde budou ubytováni v horské chatě s vířivkou a úžasným výhledem na skotské travnaté pláně. Měla jsem co dělat, abych podobný pobyt nenaplánovala i sama sobě, jelikož dovolená by opravdu bodla. Ačkoliv já na dovolené byla vlastně dneska. Už teď se těším na příští víkend, jelikož jsem slíbila, že si na revanž vezmu směnu v bistru i v neděli, když dnes chybím.

"To je překvápko, ale ten dort dej do lednice," odbila jsem ho a raději jsem mu podala papírovou krabici, co skrývala red velvet dort, protože ten byl Rubyin nejoblíbenější. Brad opatrně nadzvedl víčko a když uviděl bílý dort s osmnáctkou pokrytý lesním ovocem a čokoládou, natěšeně se oblízl. I on měl red velvet rád.

Bylo zvláštní, když si člověk uvědomil, že Ruby už bude osmnáct. Moje nejlepší kamarádka prakticky od narození, holka, s kterou jsem vyrůstala a která vždycky stála po mém boku, je legálně dospělá. Už dávno to není holka, z Ruby je už několik let právoplatná žena. Paradox je, že já si nepřijdu ani jako holka, ani jako žena. Ačkoliv mě ta osmnáctka čeká v lednu taky, nepřijdu si jako dospělá. Jako malá jsem si vždy představovala, že dospělí mají vše pohromadě, že jejich život má jasný řád a cíl, že dospělí zázračně dokážou vyřešit všechno, co se jim postaví do cesty. Prostě se to nějak vyvrbí. A od tohoto ideálu jsem teď měla opravdu daleko.
Na druhou stranu jsem si nepřišla jako dítě. Nejspíš to bylo situacemi, kterými jsem si prošla. Od patnácti jsem byla prakticky nucená se chovat jako dospělý člověk. Nebyla jsem teenager, jehož největším problémem by byla nenaplněná láska s někým, do koho jsem se pateticky zakoukala. Denně jsem řešila jen to, jak se chovat jinak, aby Xavier nedělal to, co dělal. Žila jsem v nekonečném strachu, ačkoliv dětství by mělo být bezstarostné. O to víc jsem Xaviera nenáviděla - vzal mi dětství. Roky, co měly být těmi nejlepšími, změnil jako mávnutím kouzelné hůlky na noční můru, ze které se budíte s kapkami potu na čele, křikem a slzami v očích.