Říkají mi Monstrum černého listu

27.kapitola - osamění

"Itachi... Neměli by jsme..." Zašeptala jsem. On se jen usmál a začal mě líbat. "Itachi....nemůžeme..." Řekla jsem mezi polibky. Nenechal se lehce odbít. "Tady ne." Řekl a vzal mě do náručí a nesl mě do pokoje.

V pokoji mě opatrně položil na postel, nepřestával mě líbat. K čertů s pravidly. Rozepla jsem mu plášť a on mi svlékl ten můj. Líbal čím dál víc zuřivěji a jeho ruky mi cestovali po těle.

Po chvíli když už nebylo co svléci, pokračoval s polibky po krku, přes prsa až po pupík. "Vážně to chceš?" Zeptal se, načež jsem jen přikývla.

Odtáhl mi koleno od toho druhého aby si udělal místo. Pomalu do mě vniknul a začal se ve mě pohybovat. Chytil mi ruce a dal mi je nad hlavu. Mé vzdechy utišil jeho rty. Bylo to úžasné. Po celém aktu, jsme si lehli a já si položila hlavu na jeho hruď. On mě hladil po vlasech. "Miluji tě." Řekl a já neváhala a řekla jsem to samé nazpět.

Vzpomínka
"Yuuki? Měli by jsme jít dál." Řekl Itachi a já jen seděla na zemi. "kam?" Zeptala jsem se se slzami v očích. Byl to zhruba týden od toho masakru. "Nemůžeme se tu zdržet dlouho. Nevím kdo o tom ví a kdo ne." Řekl a podal mi ruka aby mi pomohl vstát. "Pamatuješ? Jsme parťáci na život i na smrt." Řekl a usmál se. Utřela jsem si slzy a vydali jsme se vstříc všemu.

"Nad čím se tak směješ?" Zeptal se Itachi. "Jen jsem si vzpomněla, jak jsme utíkali... A já stále brečela.." usmála jsem se. "A teď jsi dost možná odvážnější než já." Řekl Itachi a dal mi pusu do vlasů. Usínala jsem ale nesměla jsem.

      "Jdu se osprchovat." Řekla jsem ale Itachi mě nechtěl nechat odejít. "Yuuki! Buď tu se mnou prosím." Řekl a se ještě jednou jsem se k němu přitulila. "Miluji tě..." Řekla jsem smutně. "Já tebe taky.... Proč jsi smutná ?" Zeptal se. Co mu mám teď říct. "Ne... Já jen... Chybí mi Konoha." Řekla jsem první co mě napadlo.

    Leželi jsme a povídali si ale po chvíli Itachi usnul. Nastal čas...

     Zvedla jsem se z postele a vydala se ke dveřím. Itachi stále spal a já odešla. Pomalu jsem procházela chodbami a snažila se vyhnout všem místnostem, kde by mohl někdo být. Tréning byla zástěrka pro vynášení věci ven. Mám nachystaný batoh se vším potřebným.

      Vše šlo hladce. Vyšla jsem před základnu na tréningový plac, kde jsem popadla věci a vydala se na cestu do skryté zvučné vesnice....