Říkají mi Monstrum černého listu

1. kapitola - nový kamarád

Od narození utekly už dva roky. Můj Otec Minato nechtěl nechat nic náhodě a už od dvou let se mnou začal trénovat. Nebyl to trénink taijutsu nebo ninjutsu ale rozvíjel moje logické myšlení, postřeh a vnímavost. Byla jsem v celku učenlivá a již brzy jsem uměla plynule mluvit.

" Teď zkusíme jak rychle najdeš pejska na obrázku." Podal mi obrázek plný postaviček a zvířátek. "Tady tati!" Vykřikla jsem radostí a přitom jsem ukazovala na malého psa na obrázku. "Jsi šikovná skoro jako já" smál se Minato.

S mámou jsem ráda malovala, zpívala a tančila. Milovala jsem svoje rodiče a užívala si dětství. Nikdy mě nepřišlo divné že jsem byla zavřená v malém domečku na kraji vesnice. Moc mě ven nebrali ale maminka byla pořád se mnou.

Tatínek furt něco řešil a maminka byla se mnou doma.
" Dneska ti dojde kamarád." Řekla mi s úsměvem maminka. Došla tmavovlasá paní s chlapečkem. "Dobrý den" pozdravila jsem paní. "Ahoj, ráda tě vidím Yuuki." Usmála se na mě. "Tohle je Itachi, bydlí kousek. Třeba z vás budou kamarádi" řekla mi maminka. S paní si šli sednou do obývacího pokoje a já si hrála s Itachim.

Od té doby jsem měla kamaráda. Byl to v celku klidný kluk ale přesto chytrý už od jeho útlého věku. Itachiho maminka byla jedna z mála, která se mě nebála. Nikdy jsem nechápala proč se mě všichni jakoby bojí.

S Itachim jsem se navštěvovali často a stávali se z nás kamarádi. Ale tohle bylo jen začátkem mého utrpení. To co jsem si jako dítě prožila nepřeji nikomu. Vše se začalo zhoršovat od té doby co mě měla hlídat teta. Maminka byla na misi a tatínek měl několikadenní trénink s jeho týmem. Často mě brával s ním ale tentokrát to nešlo.

Toho dne jsem byla venku s tetou a Itachim. Byl to krásný slunečný den. Byli jsme na malé mítince kousek za vesnicí. Teta tam seděla a četla nám knížku. Itachi seděl a poslouchal ale já byla neposedné dítě. Viděla jsem něco mezi stromy. Furt jsem se otáčela až jsem si stoupla na moje malé nožky a vydala se tam. Byla to chyba.

V tom lese stál muž s očima jako had, pleť měl bílou a černé vlasy mu skoro zakrývali obličej. " Ahoj, kde jsi se tu vzala?" Zeptal se. Ohlédla jsem se a neviděla jsem tam tetu ani Itachiho. Zděsila jsem se ale on mě chytl a začal se mnou utíkat pryč.

Byli jsme zpět v Konoze. Oddechla jsem si. Asi mě zná a chce mě odvést domů. Mýlila jsem se. Nevěděla jsem kam mě vede. "Kam to jdeme?" Zeptala jsem se. " Vedu tě domů. Nemáš se čeho bát .... Yuuki." Řekl klidným hlasem. Po chvíli mě dovedl až k hoře, na které byli vytesaný obličeje Hokagů. Provedl pár ručních znaků a ve skále se objevili dveře. "Vítej maličká." Vzal mě dovnitř i přes můj odpor.

Budeš tu mít i kamarády ale pojď se prvně podívat sem. Od toho okamžiku si toho moc nepamatuji. Vím že jsem ležela na nějaké posteli a všude okolo mě byli hadičky, některé vedli i do mých malých ručiček. Cítila jsem bolest a strach.