2. kapitola - ztracené dítě

191 16 0
                                    

Ležela jsem na posteli. Kolem mě byli samé hadičky, v kterých proudila nějaká tekutina. Nepamatuji si toho moc. Skoro furt jsem spala.

"Ták maličká, ukaž se, co v tobě je." Řekl muž s hadíma očima. Bála jsem se ho. Už ani nevím jak dlouho tu jsem. Byl tu ještě někdo. Odpojil hadičky co vedli do mého těla a já se mohla konečně posadit. "Chci domů!" Začala jsem na něj křičet. On se jen ledabyle usmál. " Brzy maličká." Odpověděl klidně.

Vstala jsem tedy z postele a rozhlédla jsem se okolo sebe. To málo co jsi pamatuji byli hadičky, další postele, na kterých někdo ležel, ampulky a přístroje, které jsem viděla poprvé.

Ukázal mi ruční znaky. Nechápala jsem co po mě chce. Občas jsem byla vzhůru a ukazoval mi různé věci.
Nechápu co tu dělám. Jak dlouho tu jsem? Hledají mě rodiče? Mám strach a chci domů. "Jak dlouho tu jsem?" Zeptala jsem se tichým hlasem. "Jsi tu rok maličká." Řekl mi ale stále se při tom díval do přístroje u mě postele. "Přijala to." Řekl ten druhý. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se toho pána s hadíma očima. " Já jsem Orochimaru. A tohle je Kyo. " Řekl mi.

"Kde jsem?" Zeptala jsem se znovu. " Tohle je můj domov, moje laboratoř. Ty jsi teď můj experiment." Cože jsem experiment... Co to vlastně znamená. " Chci domů, za maminkou a tatínkem!" Křičela jsem s brekem.

" Pokud budeš takhle řvát tak nikdy!" Zvýšil na mě hlas Kyo. "Nebudeme na ni řvát Kyo. Má se proč bát." Zasmál se Orochimaru. "Minato šílí a hledá tě. Ovšem nehledá tě tak kde by měl." Pronesl Kyo s úsměvem.

Po chvíli odešli. Sedla jsem si na postel a rozhlížela jsem se kolem sebe. Vedle mé postele byla další, na které někdo ležel. "Už odešli ?" Ozvala se osoba ležící na druhé posteli. Lekla jsem se. "Už odešli." Vykoktala jsem že sebe. Pomalu si sundal látku z hlavy a posadil se. "Jak se jmenuješ? Já jsem Kimimaro." Usmál se. "Já jsem Yuuki Namikaze." Řekla jsem a posadila se na moji postel. "Jak dlouho tu jsi ?" Zeptala jsem se. "Jsem tu tak dlouho jak ty, pamatuji si že tě přivedl chvilku po mě. Jsme tu už něco přes rok." Řekl vážně.

Už celý rok mě hledají. Máma s tátou se musí bát." Co se děje Yuuki?" Zeptal se Kimimaro. "Chci domů, nelíbí se mi to tu." Začala jsem brečet. Kimimaro se opatrně postavil a přišel ke mě blíž a objal mě. "Já chci taky pryč ale nemám se kam vrátit." Ukápla mu slza.

Uslyšela jsem kroky. Kimimaro se rychle přemístil do jeho postele. Ozývali se hlasy za dveřmi. "Opatrně, někdo tam je." Ozval se známý hlas.
Pomalu se začali otevírat dveře.....

Říkají mi Monstrum černého listuKde žijí příběhy. Začni objevovat