Život není automat na Coca-Colu

14. Zahnaná do kouta

Mně to ve výsledku nijak nevadilo, jak to dopadlo. Stejně jsem k Dylanovi měla větší důvěru, takže jsem byla vcelku ráda, že jsem nakonec šla domů s ním. A taky jsme si docela dobře popovídali, což jsem už dlouho s nikým nedělala a čas od času je to potřeba. 

O tom, že jsem jí vlastně celkem vděčná, jsem ale radši pomlčela. Tyler byl její kamarád, hned po Dylanovi možná nejlepší, co se party týče, a nechtěla jsem tady rozpoutávat nějaké haló. A taky vím, že Emily je extrémně žárlivá, takže by určitě nebyla nadšená, kdybych jí řekla, že jsem s jejím přítelem trávila čas ráda. Protože i když mezi mnou a Dylanem rozhodně není nic víc, než jen trochu podivné přátelství, to si ani ve snu nedokážu představit, Emily by i tak byla podezřívavá.

Na půl osmou měli domluvenou nějakou večeři s rodinou Emily, takže Dylan rychle uklidil jeho plac za pultem a kasou a pak společně zmizeli zadním vchodem pro zaměstnance, protože to bylo blíž k parkovišti, kde Dylan parkoval jeho motorku.
Tommy se dříve zmínil, že se dnes potřebuje učit na test ze ZSV, takže jsem se mu nabídla, že za něj uklidím v kuchyni, protože to trvá vždy nejdéle. Stoly a podlahu umyjete rychleji, než několik desítek talířů, co se nevejdou do myčky.  A já nikam nespěchala. Nečekalo mě žádné rande, žádná večeře, film, ani test. Nikdo na mě nečekal. Akorát Alfie, který dnes měl výjimečně trénink do osmi, takže se nabídl, že mě tady poté klidně vyzvedne, abych nemusela autobusem nebo pěšky. Ale do osmi bylo času dost.

Nakonec jsem tedy skončila v celém bistru úplně osamocená. Normálně by mi to možná nahánělo hrůzu, ale naštěstí jsem byla zaměstnaná mastnými pánvičkami a hudbou, co šla z reproduktoru, který byl i v kuchyni. Spokojeně jsem si broukala do rytmu a drhla jsem teflonovou pánev. Když přišla nějaká písnička, u které jsem znala text, začala jsem si i zpívat. A to byla chyba.

Přestala jsem totiž dávat pozor a nevšimla si, že  se ve vedlejší místnosti rozsvítilo. Až když se ve dveřích do kuchyně zjevila Emily s rukama založenýma rukama na prsou, všimla jsem si, že v bistru nejsem sama. Leknutím jsem vykřikla a pánvička mi vyjela z rukou a s hlasitým duněním dopadla na bílé kachličky na zemi.

"To jsi byla ty," prohlásila jistým tónem a přešla blíž ke mně.

"Co jsem byla já? A co tady děláš?" zeptala jsem se držíce se za srdce, které bilo o sto šest. Asi budu mít infarkt.

"Dylan si zapomněl peněženku, takže jsme se museli vrátit," vysvětlila a poukázala na průhledné dveře, za kterými se skutečně mihla postava vysokého kudrnáče.
"Ty jsi byla ta, co zpívala na jeho oslavě, že? Ta z toho videa? Teď jak jsem tě slyšela zpívat, tak  mi to úplně došlo, že už jsem tenhle hlas někde slyšela."

"Nevím, o čem to mluvíš, Emily," zapírala jsem, jelikož jsem z jejího objevu neměla moc dobré pocity. Tohle jsem měla vědět jen já a Gianna.

"Já myslím, že moc dobře víš, Khloe. Proč nechceš, aby to lidi věděli? Však zpíváš skvěle, měla by ses přidat do školního sboru. Někdo jako ty nám tam přesně chybí," začala nadšeně básnit o jejich sboru. A jelikož se k ní přidal už i Dylan, kterému blondýnka okamžitě vysvětlila, co zjistila, cítila jsem se zahnaná do kouta.

To bylo samé však zpíváš hezky, měla bys to zkusit, je to zábava.

To, že se mi už jen z té představy dělalo špatně, jim bylo jedno. Možná jim to ani nedocházelo.

Já nejsem někdo, kdo by toužil po vystupování před davy lidí. Nedokážu to. Dřív možná, ale teď jsem na to nebyla stavěná. Kdybych se teď měla postavit na pódium, celá bych se rozklepala a postupně bych se skácela jako domeček z karet.