Můj Králíček Part 1

146 🐰🐶 ~ Táta, horor, ...

Zasmál jsem se. Jo, tohle si budu užívat. ,,Můžeme dát malou spát a kouknout se na horor?"

,,No. Klidně. Ale pochybuju, že usne, když teď spala." Zahuhlal jsem a pokrčil zdravou nohu. Koukal jsem se na Natsu.

Zamyslel jsem se. ,,Je to spáč po nás obou a když jí přečtu pohádku, možná jo." Mumlal jsem si spíš pro sebe.

,,Dobře. Tak si jí uspi." Řekl jsem a sedl si. Vzal jsem Natsumi a dal mu jí. Tak to chci vidět. Ale asi má pravdu.

Vzal jsem si Natsu. ,,Koukej jak nám taťka nevěří." Zamručel jsem.
,,Takkta." Zahuhlala. Zamrkal jsem a koukl na Izu.

Vyvalil jsem oči. Co... Sakra vždyť má teprve dva týdny a kus. Pootevřel jsem pusu a zamrkal. Takže je to pravda, že se jako hybrid vyvíjí rychleji? Zakroutil jsem hlavou. ,,Vidíš! Umí říct táta.'

Bože můj. V tom případě, kdy sakra začne chodit?!
,,Jo! Vidím, říká ti táta!"

,,Ty jsi táta taky, tak mlč sakra." Zabručel jsem a zatahal ho za nos. Usmál jsem se. To je úžasný. Jsem teda zvědavý kdy začne chodit, ale ještě neumí asi lézt. Tak celkově je divný, aby uměla už mluvit.

Olízl jsem si rty. ,,Hele, jak rychle se vyvíjí hybrid?" Musím to vědět. Je potřeba, abych tu včas připravil zábrany a ty bezpečnostní špunty na rohy a ostrý věci.

Hm? Vím, že rychleji než normální lidi, ale nevím přesně jak rychleji." Zamumlal jsem. To jsem nekoukal, ale možná to bude na internetu. Asi jo.

Eh. ,,Tak já se pak zeptám doktůrka." Pověděl jsem. Um. ,,Co jsem to chtěl jít dělat?"

,,Jo dobře. A to bohužel nevím, protože mi neříkáš co jdeš dělat a nebo jsem právě nevěděl." Uchechtl jsem se. ,,Oh jo vlastně. Chtěl jsi uspat Natsumi."

Ah. ,,Jasně." Uchechtl jsem se a zvedl se s ní. Položil jsem jí do postýlky a z krabice u okna vyndal dětskou knížku.

Hm? Koukal jsem se na něj. Ah. Takže bude číst Natsumi knížku? Oh. Tak budu poslouchat teda taky. Nic jiného mi ani nezbývá. Heh. Přetočil jsem se na bok a podepřel si hlavu rukou.

Sedl jsem si na židli vedle postýlky a knihu otevřel. Odkašlal jsem si a začal; ,,V zemi Taškářů panoval král, a můžeme říci, že panoval šťastně, proto-
že když to musilo být, všichni poddaní ho poslouchali ochotně
a s láskou. Jen někdo ho občas neposlechl, a to byla jeho dceruška, malá princezna."

Heh. To určitě bude Natsumi. Usmál jsem se a zavřel oči. Poslouchal jsem ho. Já jsem samozřejmě starý, tak tohle by mě nikdy neuspalo.

Natsu začala poslouchat a otočila se na mě. Dobře. Mám její pozornost, čtu dál! ,,Dobře jí král poručil, aby si nehrála s míčem na zámeckém schodišti;
ale kdežpak! Sotva si jednou její chůva chvilinku zdřímla, princezna už
byla na schodech se svým míčem, a tu, jestli ji snad pánbůh potrestal
nebo jí čert nastavil nohu, upadla a rozbila si koleno. Seděla na schodech a plakala, – kdyby to nebyla princezna, řekli bychom, že křičela na
celé kolo. Toť se rozumí, hned se seběhly dvorní dámy s křišťálovými
umyvadly a hedvábnými obvazy, deset královských lékařů a tři dvorní
kaplani, ale princezně bolest vzít nemohl žádný z nich."

Hm... Celkem dobrá knížka pro děti. Vydechl jsem a přetočil se na záda. Ruce jsem si položil pod hlavu a pohled mířil na zeď. S tou nohou asi opravdu nebudu dělat nic co? Je dobře, že.l Natsumi je v pohodě a i děti v břiše, protože jsem na břicho nespadl.