Můj Králíček Part 1

143 🐶🐰 ~ Zranění

Zaplatil jsem a šel pomalu zpět. Nepotřebujeme ještě něco? Možná bych mohl objednat kočárek pro dvojčata.

,,Ty mě týráš." Vydechl jsem a protáhl se. Dělal jsem nohama takovou ohrádku, aby mi zase neutekla a drbal jí za uchem.

Šel jsem teda do obchodu s věcmi pro mimča. Objednal jsem jeden úžasnej kočárek. Je pro dvojčata, plus je tam ještě jedna sedačka pro starší dítě, takže Natsumi nebude o samotě. Dovezou ho k našim, nebudu riskovat.

Povzdechl jsem si a zavřel oči. Ona ne a ne se změnit zpět. Za co jsem si to zasloužil. Hm? Zamrkal jsem a stoupl si. ,,Kam zase běžíš!" Zavolal jsem, když se zase zničeho nic objevila u lesa.

Před obchodem jsem ale zase potkal jí. Co jsem komu uděl- aha. Jo, asi si to zasloužím.

Hm? Kaplo mi na nos. Podíval jsem se na oblohu, kde se zatáhlo a začalo být dusno. Bezva. Takže bude i bouřka a nebo déšť? ,,Natsu..." Vydechl jsem a běžel za ní. To je neplecha tohle to. Jak to Kacchan zvládá, když si s ní hraje?

Čuměla na mě. ,,Co zase?" Zeptal jsem se jí a protočil oči. Že já nešel nakoupit až zítra, do hajzlu. Teď bych i radši řešit Izukovi výkyvy nálad.

,,A mám tě." Řekl jsem, když jsem ji chytil a začalo pršet. ,,Jdeme zpět." Vrátil jsem se k jejímu oblečení a oblékl ji. Udělanou cestičkou jsme šli zpět a rychleji. Nesnáším bouřky a věřím, že Natsumi taky nebude.

,,Vyspi se se mnou." Řekla, jako kdyby se nechumelilo. Jen jsem tu stál a čuměl na ní s otevřenou pusou. Cože?

Usmál jsem se. Ale je roztomilá. Vydechl jsem. Začal se zvedat silný vítr a tak jsem přidal na kroku ale kousek od nás byl schátralý strom, který se ulomil a spadl na nás.

Začalo pršet. ,,Hele, teď to oba svedeme na ten déšť, že jsem ti blbě rozumněl a budeme dělat, že ses na to nezeptala." Sdělil jsem jí a chytil si taxík. Mám čtyři tašky, nechám se popovézt.

Sykl jsem bolestí a spadl na zem, ale Natsumi pevně držel u sebe, aby se jí nic nestalo. Nadechl jsem se a snažil se zadržet slzy. Podíval jsem se na nohu. To bolí jako čert... Zakňučel jsem, silně se kousl do tváře a podíval se na Natsumi. Naštěstí je v pořádku, ale málem mi spadla. Opatrně jsem ji položil.

Popovezl jsem se a vystoupil. Díky bohu, neběžela za mnou. Uh. Zbytek cesty jsem šel domů pěšky. Prší jak z konve a ještě to mám nějaký ten kus.

Sundal jsem si tričko a zabalil ji do trička. Já jsem na chladno, déšť a tak zvyknutý. Otočil jsem se na nohu a chytil ten kus stromu. Kdyby byl větší, asi bych měl po noze, ale i tohle docela dost bolí. Snažil jsem se to nějak sundat a občas koukal na Natsumi. Kousl jsem se do tváře a nadechl se.

Přišel jsem dom. Ticho. Úplný mrtvo. Dokonce jsem šel kouknout do ložnice pod postel, protože párkrát zahřmělo a vím, že Izu nemá rád bouřky. Kde jsou?

Sklopil jsem uši. Ještě nehřmí tak nahlas... Podíval jsem se zase na Natsumi a vypadá že bude brečet. Ale notaak... Opět jsem se podíval na nohu a zatlačil na kus stromu. Oh. Telefon. Podíval jsem se do kapsy, ale nikde nebyl a do toho začalo pršet víc. Sakra! Vzal jsem si Natsumi k sobě.

Hm. V tomhle snad nemůžou být venku. Tak na hlavu není. Nebo jo? Nákup jsem dal do kuchyně a vylezl na zahradu. Rozhlédl jsem se. Hm.

Začal jsem ji utěšovat a bolest nohy se snažil nevnímat. ,,Klid Natsumi-chan..." Vydechl jsem a hladil jí po zádech. Rozhlédl jsem se, jestli mi tu někde nevypadl telefon. Asi budu bez nohy. Jak dlouho nemusí do nějaké části těla proudit krev, aby to nebylo na odpadnutí nebo uříznutí nebo tak? Beru to s klidem, protože jsem rád, že se Natsumi nic nestalo. ,,Šššš..." Uklidňoval jsem Natsumi, která začala brečet.