Izuku, chlapec který nemá domov a je z poloviny králík. Neumí moc číst, psát... Z dětského domova utekl kvůli šikaně a žije v lese, dokud si ho k sobě domu nevezme jeden mladík, Katsuki, obyčejný a úchylný chlapec.
Jenže co když zjistí že je ten krá...
Odešel. Dobře. Promnul jsem si oči. Malá začala popotahovat. Hm? Zvedl jsem se a přešel k ní. Její sladká očka v té tmě skoro svítí. ,,Copak, Bleško?" Zeptal jsem se tiše a začal jí houpat.
Začal jsem jíst zmrzlinu a koukal se ven. Hm? Zvedl jsem se a i se zmrzlinou přišel k oknu. Někdo tam je... Sklopil jsem uši a raději snědl kousek, vrátil to a šel do pokoje.
Něco se jí nelíbí. Uh. Vzal jsem si jí do náruče. Je malinká a lehká. Další věc, kterou má po Izu. Oba jsou zakrslí
Nejspíš stařešina. Povzdechl jsem si. Přišel jsem tam. ,,Hm? Co se děje?" Hlesl jsem a přišel k nim.
Otočil jsem se na Izuku. ,,Nic, Zlato, jen se tady princezně něco zdálo." Odpověděl jsem mu.
,,Hm..." A tohle mi řekne. Vydechl jsem a vzal si ji od něj. Sedl jsem si na postel a dal si ji na sebe. Opřel jsem se o zeď a hladil po zádech. Teď je mi zima...
Našpulil jsem rty a sedl si vedle něj. ,,A pak že ti nejde být rodič." Utrousil jsem.
Povzdechl jsem si. ,,Jen dělám to, co mi říkala tvoje máma. Nevěděl jsem, že to je tak lehký, ale ona je hodná, tak možná proto..." zamumlal jsem.
,,To má asi po tobě, já prej v jednom kuse řval a vyváděl." Hlavu jsem si mu položil na rameno.
,,Tak to je u dětí tak normální." Zamumlal jsem a uspával jí, což se do čtvrt hodiny povedlo. Vstal jsem a šel k postýlce. ,,A jinak. Všechno nejlepší." Už je po půlnoci.
Naklonil jsem hlavu na stranu. ,,Cože?" Kdo má narozeniny?
,,Ty máš dneska narozeniny. Vím to a dneska je dvacátého." Hlesl jsem a Natsumi položil do postýlky. Pak jsem se vrátil do postele a přikryl se.
Zamrakl jsem. Cože? ,,Je kolikátého?" Zamrkal jsem. Jak že už mám narozeniny?
,, Už je po půlnoci. Takže dvacátého." Protočil jsem oči a zavřel oči. Dárek mu dám až se vzbudíme. ,,Teď spát."
,,Oh, jasně." Zamumlal jsem a lehl si. Bože. Už jsem jednou nohou v hrobě.
Vydechl jsem a snažil se usnout. To se mi pak povedlo za asi patnáct minut. Spal jsem už do rána.
Usnul a já chvíli na to taky.
~ Další den ~
Vzbudila mě Natsumi asi kolem páté ráno, jak brečela a podle pachů jsem to poznal proč. Zabručel jsem a sklopil uši. Horší jak budík... Vydechl jsem a vstal. Přišel jsem k postýlce, vzal si ji do ruky a položil ji na deku, kterou jsem dal na zem.
Podíval jsem se na Kacchana a povzdechl jsem si. Přebalil jsem Natsumi a rovnou ji převlékl. ,,Tak si pojďme dát snídani." Šeptl jsem a zvedl se. S Natsumi jsem odešel do kuchyně, kde jsem si vytáhl jen nějaké pečivo a Natsumi ohřál mléko.
... Ten spí... Kdybych tu nebyl, nechal by Natsumi asi řvát. Sedl jsem si ke stolu a já snědl pečivo během toho, co jsem krmil Natsumi. Pak jsem lahvičku odložil, když dojedla a přišel do pokoje. Položil jsem ji do postýlky a přišel ke skříni. Oblékl jsem se a Natsumi si vzal. Šel jsem s ní do obýváku.
Zavrtěl jsem se. Postel je studená. Izuku tu není a Natsumi taky ne, když je tu takové ticho. Chjo.
Sedl jsem si na gauč a zapnul televizi. Zapnul jsem to na nějakou pohádku. I když ještě asi tolik nevnímá, ale co. Natsumi jsem si dal do klína a opřel ji o sebe. Já jen zavřel oči a držel ji.
Sedl jsem si a promnul oči. Nemohl mě vzbudit? Zívl jsem a zvedl se. Rychle jsem na sebe hodil tepláky a mikinu.
Hm? Je vzhůru. Vydechl jsem a dal jí na zem do ohrádky, kterou jsme nedávno taky připravili. K ní jsem dál pár hraček a šel do kuchyně mu udělat snídani. Vždyť ani nejí, ale co.
. . .
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
