Welcome to New Orleanse

7 kapitola

Vyskočila jsem z pohovky. Elijah se mi začal nahlas smát a já nevěděla, jak dlouho jsem spala.

„Vidím, že tě moje vyprávění hodně bavilo." nepřestal se smát.

„Asi bych měla jít radši do postele. Doufám, že zítra bude pokračování." uchechtla jsem se a vydala se ke schodům.

„Ještě jsem se chtěla zeptat..." otočila jsem se na třetím schodu a spustila. „Zítra má prý přijet Hope, ale kde je vůbec Hayley? Myslela jsem, že jsou spolu." podívala jsem se na své bosé nohy, protože jsem nechtěla navazovat oční kontakt.

„Ty to nevíš?" hlasitě polkl a v očích se mu objevili nepatrné slzy.

„Nevím co... hodně dlouho o vás v Mystic Falls neměly žádné zprávy." nervózně jsem přešlapovala z místečka na místečko, až se mi z toho začali klepat kolena.

„Hayley je mrtvá, Stefanie. Obětovala se pro záchranu nás všech. Zemřela mojí vinou. Jsem...jsem odpovědný za její smrt." konec věty jsem mu skoro nerozuměla. Zlomil se mu u toho hlas a skoro to nemohl dořeknout.

„Bože můj..." jen jsem vydechla. Do očí mi vyhrkly slzy a okamžitě mi začali stékat po obličeji. „Jak... jak se to mohlo stát?! Jak se mohlo stát, že o tom nevíme?!!" zalykaná jsem vykřikla do ticha.

Nevydržela jsem se na něj dívat. Musela jsem pryč. Otočila jsem se na patě a vyběhla schody, zavřela jsem se v pokoji a jen jsem brečela a křičela do polštáře.

Najednou jsem asi za dvě hodiny, kdy pláč neustupoval uslyšela klepání.

„Jdi pryč Elijahi. Prosím, nechci s tebou teď mluvit." křikla jsem ke dveřím.

Hlavu jsem zabořila zpátky do polštáře, když jsem uslyšela cvaknout kliku.

„Řekla jsem, že s tebou-..." větu jsem ani nedořekla, když jsem u dveří uviděla Klause.

„Klausi..." zašeptala jsem tak potichu, že jsem skoro neslyšela vlastní hlas.

„Slyšel jsem tě brečet..." zašeptal a pomalu šel k mé posteli.

„Promiň. Už budu zticha." sedla jsem si čelem k němu, chvíli na mě zíral a pak si sednul na kraj postele.

„Nejsem tady kvůli tomu, že by mě to rušilo. Jen... brečíš už skoro dvě hodiny. Co se stalo?" podíval se na mě pohledem, který jsem moc dobře znala.

Díval se na mě stejným ochranitelským pohledem jako můj taťka.

„Hayley je... ona je..." zlomil se mi hlas a nemohla jsem to říct.

„Mrtvá..." dokončil za mě větu. Jeho výraz se změnil, viděla jsem hrozný smutek a možná trochu vinu.

„Co... co se stalo?" řekla jsem.

„Tohle by ti měl říct spíš Elijah...- „

„Ten mi to říct nechce!" okamžitě jsem ho přerušila.

„Je to pro něj hodně těžké. Nebyl sám sebou. Měl vypnutou lidskost a byl celý úplně jiný. Jedna žena, pěkná mrcha... no už je mrtvá." zase ten jeho ironický úsměv.

„No každopádně... ta mrcha v něm probudila tu jeho nejhorší stránku. V tu chvíli v něm nebylo nic dobrého. Jeden den jsme se dostali do boje a Hayley se obětovala. Využila situace, aby jí zabila, u toho zemřela i ona. Elijah tomu mohl zabránit, oslabil mě, kvůli tomu jsem Hayley nemohl pomoc."

„Jak zemřela?" odvrátila jsem od něj pohled.

„Využila toho, že ta mrcha neměla denní prsten, tak jí silou vystrčila na slunce. Hayley ten prsten ale taky neměla, takže..." nahlas polkl. Viděla jsem, jak se snaží, aby nebyly vidět slzy, která se mu objevily v očích.

„Děkuji. Nechápu, že se to dozvídám až teď." po tváří mi stékali slzy.

„Už kvůli Elijahovi jsme to drželi hodně dlouho pod pokličkou... měla bys jít už spát. Je pozdě." zvedl se a šel ke dveřím.

„Dobrou, Klausi." pošeptala jsem.

„Dobrou, malá čarodějko." usmál se a odešel.

Dřív, než jsem si uvědomila, co mi Klaus řekl, jsem vyčerpáním usnula.