Welcome to New Orleanse

27 kapitola

Ráno před tím, než začalo svítat jsem se probudila. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla Kola, jak se dívá přímo na mě.

Když uviděl, že se probouzí, rychle zavřel oči a doufal, že jsem ho neviděla. Byl tak roztomilý, že jsem s ním tu hru hrát musela.

Přitiskla jsem se k němu víc a zabrala tím ty centimetry, které mezi námi byly. Podívala jsem se na něj a dala mu pusu.

Cítila jsem, jak mi polibek vrátil. Otevřel oči a usmál se.

„Jak to, že nespíš?" pošeptal.

„Nevím, většinou jsem schopná spát až do oběda a najednou..." zakřenila jsem se a opřela si bradu o jeho hruď.

„Asi bych měl jít..." v tu chvíli jsem měla v hlavě scény ze všech hollywoodských filmů. Úplně klasický scénář, chlap se vyspí s holkou a před východem slunce se zdejchne.

„Ne, to není takhle." řekl Kol a vzal mě za bradu, aby se mi mohl podívat do očí. „Tak to není, nechci utéct. Byl bych tady s tebou klidně celá staletí, ale zatím bych to nechal v tajnosti před ostatními. Nechci zbytečný rozruch."

„Dobře, máš asi pravdu. Poslední, co bych dneska chtěla řešit je náš vztah třeba s Klausem." oba jsme se zasmáli.

„Takže my máme vztah?" uculil se a obrátil mě na záda.

„No, jestli mě bereš jako jednorázovku, tak vylítneš z mého pokoje dřív, než si myslíš." začala jsem se smát, Kol si položil hlavu mezi má prsa a do mé kůže zakřičel tlumeným hlasem.

„Tak jednorázovka, jo?!" začal se smát a podíval se na mě, „Já ani nevím, co to slovo znamená." dal mi rychlou pusu a potom si prohrábl vlasy.

„Už bych měl opravdu jít." přiblížil se k mému obličeji a já cítila jeho dech na mé tváři.

„Tak jdi." ušklíbla jsem se.

Podíval se na mě, tím pohledem jako: Vím, že chceš abych tady byl tak nedělej, že ti to je jedno. Přiblížil své rty k těm mým a dlouhým polibkem je k sobě přitiskl.

„Zkus ještě chvíli spát. Dneska tě čeká náročný den." vstal z postele a od dveří ještě zašeptal.

Ráno jsem se probudila a cítila se naprosto naplněná. Už dlouho jsem se necítila tak dobře.

„Crr crr..." z mého snění mě vyrušil hovor taťky.

„Ahoj, tati. Tak jak to jde?" zeptala jsem se energicky.

„No ahoj zlatíčko, my jsme uprostřed dalšího hledání. Našli jsme nové poznatky a s mamkou cítíme, že jsme na dobré cestě." s radostí mi oznámil.

„Tak to je skvělý, když to oba cítíte stejně, tak budete hledat řešení, dokud nebude spokojení." zasmála jsem.

„Ani nevíš, jak rád slyším tvůj smích..." v tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak dlouho jsem s nimi už nemluvila. Uvědomila jsem si, jak moc mě chybí.

„Stef, jsi tam?" najednou se ozvalo.

„Jojo jsem tady. Jen... moc mi s mamkou chybíte." řekla jsem trochu skleslým hlasem.

„Neboj beruško, už to nebude dlouho trvat." povzbudil mě.

Najednou nás z rozhovoru vyrušil Elijah.

„Promiň Stefanie, slyšel jsem hlas? Mluvíš s Damonem?" řekl mezi dveřmi.

„Jojo chceš s ním mluvit?" podala jsem Elijahovi telefon a šla do koupelny se upravit.

Nechala jsem schválně otevřené dveře, abych slyšela, o čem se baví.

„Ahoj Damone, chci se zeptat, jak to jde? Dozvěděli jste se něco nového?"

Bohužel jsem tedy neslyšela taťkovi odpovědi, ale z rozhovoru jsem zjistila, že jde o nějakou věc. Zatím neví, o jakou věc jde, ale hledají všechny různé souvislosti.

„Dobře, mi se také podíváme do archivů. Jestli nenajdeme nějaké spojitosti. Měj se." rozloučil se Elijah a zaklepal na dveře koupelny.

Oblékla jsem se a šla dolů za ostatníma.