Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola čtyřicátá osmá

Je to tady. Poslední kapitola. Rozuzlení všeho. Už žádné další hádanky, žádné další konspirační teorie. Konec. Už bude jenom epilog a poděkování.
Jak se to vlastně stalo zatraceně?
Tak naposledy enjoy ♥

Cítila jsem bolest a zároveň jsem se cítila malátně. Neměla bych být mrtvá? Jestli se v posmrtném životě člověk cítí do konce věčnosti takhle, tak to je pěkně naprd, abych řekla pravdu. Od smrti jsem očekávala něco lepšího.

„Srdeční funkce stabilizována, dýchá sama, teoreticky už jenom spí," uslyšela jsem ženský hlas. Spím. Jasně. Trochu jsem si tak připadala. Jako kdybych se probouzela z dlouhého spánku. Ze šíleného snu.

Otevřela jsem oči a následně se snažila rozmrkat a zaostřit. Jako kdybych měla přes oči nějaký závoj, který mě nutil vidět rozmazaně. Kousek od sebe jsem viděla blonďatou mužskou postavu. Pořád jsem se snažila rozmazanost rozmrkat, ale nedařilo se mi. Blonďák ke mně natáhl ruku, ve které něco držel, a když jsem se neměla k tomu onu věc převzít, nasadil mi ji.

Brýle?

Já přece nenosím brýle.

Onen blonďák se ukázal být Lucas a já byla v nemocničním pokoji. Na ruku jsem měla připojenou kapačku a vedle Lucase stála postarší žena, kterou jsem dle pláště odhadovala na doktorku. Černé vlasy měla stažené do ulízaného culíku a na hlavě měla posazené brýle. Ležela jsem na lůžku se zeleným povlečením. Zdi byly bílé, poseté samolepkami. Dokonce tu byla samolepka obrovské usmívající se žirafy.

„Jak se cítíš?" Zeptala se doktorka s úsměvem. Překvapeně jsem na ni zamrkala a podívala se na svou pravou ruku. Já přece nemám jizvu na dlani. Co se to sakra stalo? Co se to sakra děje?

„Měla jsi nehodu. Srazilo tě auto. Byla jsi v kómatu. Neboj se, jsi v bezpečí," konejšivě ke mně promlouvala. Kóma? Cože? O čem to sakra mluví? Já přece nebyla v žádném kóma. Střelili mě. Kde je Matt?

„Je normální, že jsi zmatená. Byla jsi dlouho v bezvědomí, ale už je to dobré," promluvila doktorka, jako kdyby se snažila smazat zmatenost z mé tváře. Jenže žádná informace, kterou mi poskytovala nedávala smysl.

„S-střelili mě," zakoktala jsem se a upřela pohled na Lucase. Blonďák měl rozcuchané vlasy, které u něho byli více než nezvyklé. V tváři měl vepsanou starostlivost a vypadal, jako kdyby už dlouhou dobu nespal.

„Nikdo tě nestřelil. Muselo se ti něco zdát, srazilo tě auto," zavrtěl hlavou. Mluvil klidným hlasem, jako kdyby se bál mě čímkoliv rozrušit. Nikdo mě nestřelil? Něco se mi muselo zdát? Cože? Nic z toho nebylo skutečné? Prostě mě srazilo auto a já si všechno vytvořila jen ve své hlavě? Ale vždyť to není možné. Na to to bylo až moc skutečné. Nechápavě jsem těkala pohledem mezi Lucasem a doktorkou. Oba dva se tvářili naprosto vážně. Celé se mi to zdálo? Žádný Matt neexistuje? Nathan? Nikdo? Proto jsem najednou měla pocit, jako kdybych všechny vzpomínky na ně měla zahalená mlhou? Jakou barvu očí měl Nathan? Byla Cass blondýnka nebo brunetka? Zatřásla jsem hlavou, jako kdyby mi to pomohlo si vzpomenout, ale nic se nestalo. Stále jsem si nemohla vybavit Nathanovi oči.

Zatraceně, co to?

Podívala jsem se na vedlejší postel a ztuhla.

To není možné.

Tohle se zatraceně neděje.

Na vedlejší posteli ležel Matt. Hubenější a podstatně bledší, ale pořád můj Matt. Když se otevřeli dveře polekaně jsem sebou cukla. Dovnitř vešel táta s kruhy pod očima a kelímkem kafe v ruce. Cože?

COŽE?

CO SAKRA?

„T-to není možné. Byla jsem... byla jsem v té hře a střelili mě a Matt," koktala jsem páté přes deváté a odmítala si připustit onen pohled mezi doktorkou a Lucasem. Táta na mě zíral s otevřenou pustou a byl zaseklý uprostřed kroku.

„Nikdo tě nestřelil, ani jsi nebyla v žádné hře a kdo je Matt?" Promluvil Lucas mezitím, co doktorka si něco zapisovala do desek, co držela v ruce. Stále měl nasazený stejný klidný tón hlasu, ale starost v očích se mu jen prohlubovala. Jako kdyby se najednou bál o moje duševní zdraví.

Nebyl jediný.

„Přece on!" Jekla jsem nepřirozeně vysokým hlasem a ukázala na Matta rukou. Tohle se neděje. Tohle není možné. Přece se mi to nemohlo jenom zdát. Bylo to všechno příliš složité na to, abych to zvládla jen tak vymyslet a vyhalucinovat ve své hlavě.

„Přidáme ti trochu Lacetolu, aby ti bylo líp. Chápu, že jsi zmatená, to se u pacientů po delším kómatu stává. Ten chlapec ve vedlejší posteli se opravdu jmenuje Matthew. Pravděpodobně si nás slyšela říkat jeho jméno, když jsem řešila jeho zdravotní stav s jeho rodinou. Je prokázané, že pacienti v kómatu mohou někdy vnímat své okolí. Ať máš v hlavě cokoliv. Nebylo to skutečné. Šla jsi do školy, čekala jsi na zelenou na přechodu a srazil tě opilý řidič. To je realita." Vysvětlila mi doktorka a já stále zvládala jen nechápavě zírat. To sakra přece není možné.

„Lacetol?" Hlesla jsem.

„Ano, ve skutečnosti se to jmenuje jinak, ale je to na uklidnění. Pravý název je hrozná zpatlanina," usmála se na mě přátelsky a opět něco zapsala do papírů. Zadívala jsem se do obličeje mého spolubydlícího v nemocničním pokoji. Opravdu jsem si to celé jen vymyslela? To přece není možné. Takhle kreativní nebývám. Celá hra, Lacetol, všichni lidé, které jsem potkala, zamilovanost, kterou jsem s Mattem prožívala, všechno to byl jen sen vyvolaný morfinem. Něco ve mně chtělo stále odporovat. Někde ve mně se vytvářela konspirační teorie, že tohle je jen další část hry. Jen další pokus mě zničit, jenže něco ve mně to zarazilo. Netušila jsem, co to je, ale byl to ten pocit ve mně. Vždy, když se člověk probudí ze snu, tak se mu pomalu vytrácí. Jako kdyby mu informace proklouzávaly mezi prsty. To jsem nyní cítila i já. Jako kdyby všechny informace propadávaly skrz sítko v mé mysli. Proto mi nikdy nikdo neodpověděl určitě. Proto spousta věcí stále nedávala smysl. Můj mozek to prostě nedomyslel a pracoval jen s tím, co si vymyslet uměl. Nikdo mě nestřelil do srdce. Nikdy jsem nebyla žádná Vyvolená, ani jsem nebyla geniální vědec, co vymyslel, jak zachránit situaci. Jsem studentka. Obyčejná holka s nudným životem, kterou srazilo auto.

To je realita.

Am... nevím, co říct. Jsem hrozně zvědavá na vaše reakce a zároveň se jich bojím, ale každopádně se těším na vaše komentáře.
Epilog bude v úterý spolu s poděkováním a nebudu se tu teď rozkecávat, protože vás to určitě nezajímá a musíte strávit, co jste právě přečetli :D.
Není to další léčka, ani snaha vás zamotat do knížky. Další kapitola opravdu nebude. Hra nikdy neexistovalo a všechno to bylo jen v Jessině hlavě.

To je realita.

-Vaše Eli♥