Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola třicátá třetí

Ehm ehm *odkašlávám si, páč přijde proslov*. Nevím jestli si tohle moje hlásání někdo vůbec přečte, ale pro můj dobrý pocit to sem stejně napíšu. Lidi nevysmívejte se těm, co neumí psát ano? Na fb je toho plno. Nějaký malý dítě přidá do skupiny úryvek ze svého příběhu. Je tam tisíc chyb, tisíc překlepů, pointa příběhu odjela na Hawai, ale stejně.  Nevysmívejte se jim. Jestli je to troll, tak jenom děláte to, co on chce a jestli je to opravdu jenom dítě, tak mu tím chudákovi odpálíte sebevědomí někam do Korei a třeba úplně ztratí chuť psát. Vy jste taky začínali. Já jsem taky začínala. Taky jsme na začátku nikdo nepsal úplně světově a ano sice jsme to možná neroztrubovali všude do světa, ale oni to v tý skupině vidí, jak to tam všichni sdílí, tak chtějí taky. Nemusíte na ně kvůli tomu řvát. Neříkám, že to děláte všichni. To vůbec! Věřím i tomu, že to tady třeba nedělá nikdo. Jenom jsem prostě měla tendenci to říct nahlas respektive napsat. Váš názor?

A teď už kapitola. Enjoy! ♥

Okamžitě jsem se rozkašlala a měla pocit, že se asi pozvracím. Hlava se mi motala, jako kdyby na mě začal kouř působit, až nyní. Venku v bezpečí. Hlava mi vystřelila vzhůru a rozhlédla jsem se okolo sebe. Srdce se mi sevřelo jako ve svěráku, když jediná osoba, kterou jsem chtěla najít tu nebyla. Viděla jsem Nathana, jak ke mně běží, ale Matt nikde.

„Matte?" Zvedla jsem se do sedu a zděšeně se rozhlížela okolo sebe. Nikde tu nebyl. Ani známka po jeho přítomnosti a mě se zmocňovala panika.

„Jess! Jsi v pořádku?" Doběhl ke mně Nate a okamžitě se začal starat. Mě jeho otázky však nezajímaly. Svíral mě příšerný pocit strachu o osobu, která pro mě momentálně znamenala všechno. Naštvaná nenaštvaná. Musel být v pořádku.

„Kde je? Tak kde je!" Vykřikla jsem na něho a vlastní hlas přitom nepoznávala. Byl příšerně chraplavý a prosycený panikou. Hlavou se mi míhala jedna myšlenka za sebou. Kde je? Je pořád v tom baráku? Je pořád na té půdě? Jak jsem se já dostala ven? Musím za ním sakra!

„Já nevím Jess, asi pořád vevnitř," pronesl váhavě. Jeho slova jako kdyby mě nabila novou energií. Bleskurychle jsem se vyšvihla na nohy a chystala se rozeběhnout zpátky dovnitř. Bylo mi jedno, jestli je celé schodiště v plamenech, bylo mi jedno úplně všechno kromě toho, kde je Matt. Potřebovala jsem ho vedle sebe. Potřebovala jsem ho víc než kyslík. Se smrtí Clare jsem se srovnala, smrt táty i mámy jsem taky nějak vstřebala, ale že by Mat... to ne. Odmítala jsem to.

„Ne!" Zachytil mě Nate kolem pasu a strhl mě na sebe, když jsem se rozeběhla směrem k budově v plamenech.

„Pusť mě! Musím za ním! Nathane pusť!" Házela jsem sebou ve zběsilých záškubech v touze se osvobodit.

„Nepustím tě. Poslouchej mě sakra, jestli je pořád vevnitř, tak ho nezachráníš. Celý ten barák je v plamenech, akorát samu sebe zabiješ," držel mě pevně přitisklou k sobě. Odmítala jsem to však vzdát. Dřív nebo později – doufala jsem, že spíš dřív – Nate svůj stisk povolí a já budu mít šanci se k Mattovi dostat. Okolím se rozlehla příšerný skřípot, jak se rozpadalo dřevo a následně se polovina baráku zřítila k zemi. V tu chvíli se všechno zastavilo. Přestala jsem sebou házet a jenom jsem šokovaně zírala na trosky. Ne.

Ne.

Ne.

Ne!

Ne!

Ne!

To zatraceně vůbec. Ne! Ne! Prosím! Proboha ne!

Aniž bych si to uvědomovala vyšel ze mě bolestný skřek a nohy se mi podlomily. Ne. Matt nemůže být mrtvý. Tak to prostě není. On se dostal ven. Nějak to udělal. Nezemřel, když se mě snažil chránit a zachránit. On je někde tady. Prosím. Prosím.

„Proboha," zamumlal zděšeně Nate a cítila jsem, jak jeho sevření o stupeň opadlo, i když na rukách držel víceméně mou celou váhu. Společně se mnou se svezl k zemi a ze mě začali vycházet skučivé zvuky. Trhalo mě to zevnitř. Bylo to jako kdyby se mě neviditelná síla snažila rozpůlit ve dví a nic na světě už by mě nemohlo spravit.

„Matte!" Zavřískala jsem a křečovitě svírala Nathanovu ruku, která se stále nacházela okolo mého pasu. Zoufale jsem si přála, aby to byl Matt, co mě tu teď drží, aby zkoumal, jestli nejsem zraněná. Aby mi zatajoval informace, aby mě rozčiloval, aby na mě řval, že jsem nezodpovědná, aby dělal cokoliv, jenom proto, aby tu byl. Ať mi říká Jessico, ale ať prosím slyším jeho hlas. Přece nemůže být pryč. Přece mě nemohl opustit, jako všichni v mém životě. On takový přece není. Slíbil mi to!

Oči se mi zalily slzami, až jsem neviděla vůbec nic. Z hrudi se mi draly bolestivé vzlyky a z mých úst vycházel nářek. Tohle nemůže být skutečné. Je to sen. Noční můra. Probuď se Jess! Probuď se!

Jenže vysvobození z noční můry nepřicházelo. Ta bolest byla, až příliš velká, až příliš skutečná na to, aby to mohl být jen sen. Byla to skutečno-

„Jess podívej!" Vyhrkl Nate. V iracionální naději, že uvidím Matta jsem zvedla prudce zvedla hlavu a v tu chvíli málem omdlela. Zpoza rohu již neexistující budovy k nám běžela postava. Byla to mužská vysoká postava, s tmavými vlasy, svalnatým tělem a nadávající tak známým hlasem. Neuvěřitelnou rychlostí jsem se vymanila z Nathanova sevření a vyběhla směrem k němu. Vždycky jsem nesnášela běhání, ale najednou mi přišlo, že nemůžu být dostatečně rychlá, že se tam nemůžu dostat včas, než se mi znovu rozplyne.

Nemohlo uplynout ani pět vteřin, kdy do sebe naše těla narazila. Matt okolo mě pevně sevřel paže a zvedl mě do vzduchu.

„Matte, Matte, Matte, Matte," opakovala jsem plačtivě jeho jméno. Jemně mě položil zpátky na zem, ale ani o kousek neuvolnil svoje sevření. Hlasitě oddechoval a obličej si zabořil do mých vlasů.

„Bože můj," zamručel a v pěsti sevřel hrst mých vlasů, jako kdyby se ke mně nemohl dostat dostatečně blízko. Odtáhla jsem od něho obličej a podívala se mu do tváře. Byl špinavý od popela, oči měl jemně vytřeštěné, stále naplněné strachem, ale byl to můj Matt. Živý, zdravý a relativně nezraněný.

„Ty idiote!" Vzlykla jsem a plácla ho dlaní do hrudi. Přivinul si mě zpátky k sobě a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Taky jsi mě vyděsila," zachraptěl a zabořil mi prsty do boku.

„Jak jsi se odtamtud dostal?" Popotáhla jsem zcela nepřitažlivě, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno úplně všechno. Tupá bolest v zádech i bolest hlavy. Hlavně, že je tady.

„Stejně jako ty," odpověděl před Natem neurčitě. Otázka zní, jak jsem se odtamtud dostala já? Jak to Blaer udělala? Normálně zvládá přenášet lidi? Mohla to udělat, už když se mě snažila zabít Darcy, ale tak lepší pozdě než nikdy.

„Jak to, že ten barák vůbec chytl?" Zeptal se Matt odhadovala jsem, že Nathana. Jelikož mu uselo být jasné, že já nemám ani nejmenší ponětí. Schovávala jsem se před ním, tudíž jsem to tam asi těžko podpálila. Celou dobu jsem čekala na to poňoukání, ať mu odpustím a ono nepřišlo. Nebylo to totiž žádný pobízení. Ve strachu, že je mrtvý jsem mu odpustila ihned. Veškerá zlá slova se dají odčinit. Veškeré blbosti, co jsme kdy udělali se dají odčinit. Smrt ne. Nemá pointu být na něho naštvaná, když oba můžeme kdykoliv umřít.

„Jedna holka ho zapálila. Chytili jsme ji, když chtěla utéct. Tvrdí, že Jess zná," odpověděl mu Nate. Odtáhla jsem hlavu od Matta a překvapeně se na Nata podívala.

„Má takové načervenalé vlasy a hnědé oči?" Ujišťovala jsem se i když odpověď už jsem stejně věděla. Chtěla, abych si vzpomněla. Evidentně ví o co tady jde.

„Jo, znáš ji? Myslel jsem, že kecá," kývl hlavou v tváři ani stopa po úsměvu. Celé tělo měl napjaté a byl ušpiněný od popela. Ruce měl založené na hrudi a vypadal napjatý. Jako kdyby byl připraven okamžitě kamkoliv vyrazit. Nesedělo mi to k němu. Tenhle postoj většinou nasazoval Matte, ale on ne.

„Neznám, ale věřím tomu, že ona mě zná. Musím s ní mluvit. Co nejdřív."

Budu se těšit na vaše reakce a uvidíme se příště♥

Love you all♥

Vaše Eli♥