Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola dvacátá

Austin byl evidentně tak v šoku, že nechal Jacka okolo sebe projít, takže jsme ho nyní mohli všichni vidět. Ústa se mi v šoku pootevřela a Matt byl tak mimo, že ho ani nenapadlo vystřelit.

„Ty máš být mrtvý," vzpamatoval se Austin jako první. To sakra má být mrtvý, už od té doby, co jsem odešla z hry. Teda...tehdy jsem ho neviděla přímo mrtvého, ale když se tady dosud ještě nezjevil, tak nějak jsem ho ve své mysli pohřbila.

„Evidentně nejsem," pokrčil rameny.

„Dej mi jediný důvod, proč tě nezastřelit," vzpamatoval se Matt a zbraň odjistil.

„Protože mě posílá tvoje překvapivě skoro nahá přítelkyně, máš větší prsa, než jsem si myslel mimochodem," mrkl na mě.

„Hej!" Vyjekla jsem a Matt v tu chvíli vytáhl deku, tak vysoko, až mi ji málem přetáhl i přes hlavu. Nehledě na to, že podprsenku mám stále na správném místě. Díky bohu.

„Počkat, poslala tě Jess? Cože?" Zaměřil se Austin na část věty, která neobsahovala moje prsa.

„Jeden pohled nesprávným směrem a odprásknu tě," ozvala se Mattova žárlivost. Potichu jsem se uchechtla. Je to roztomilý, když žárlí.

„Jsem jediný, koho zaujala ta část, kdy řekl, že ho posíláš ty Jess?" Ozval se znovu Austin. Oh jo jasně. Jess soustřeď se.

„Neposlala jsem tě," zavrtěla jsem hlavou a zírala na Mattovu zbraň. Znervózňovalo mě, že jeho zbraň je jen několik centimetrů od mé hlavy. Jasně, nemířil na mě a ani by mě nikdy nezastřelil, nehledě na to, že jsem u hlavy měla její rukojeť a ne hlaveň, ale stejně. Nemohla jsem mu však říct, ať ji dá dolu, mířit na Jacka, bylo tak nějak opodstatněné. Hodně opodstatněné.

„Ale ano poslala," oponoval. Jak bych ho mohla poslat? Naposledy, když jsem ho viděla, tak umíral. V tu chvíli jsem mu rozhodně neřekla, aby se za námi za rok zastavil. V tu chvíli jsem ani netušila, že tu za rok budu.

„Řekla, že ne, tak ne," stál Matt na mé straně.

„Kdyby tohle byla past, tak už by se něco stalo, ne?" Argumentoval. To je pravda. Už takhle bylo zvláštní, že přišel sám. Nedává to smysl, stejně, jako to, co říká.

„Kdy jsem tě teda poslala?" Zeptala jsem se unaveně. Cítila jsem únavu, přestože jsem se před chvílí probrala. Jsem věčně unavená, i když jsem před chvílí neumřela, natož teď.

„Před půl rokem," odpověděl jakoby nic. Z Matta vypadlo potiché: „Cože?"

Zatímco já dokázala jenom zírat.

„Nechci znít egoisticky, ale kdyby byla před půl rokem ve hře, mám takový pocit, že by šla za mnou, a ne za tebou," oponoval Matt. Jack natáhl směrem ke mně bílou obálku a já na ní dokázala jen zírat.

„Napsal jsi mi dopis?" Zeptala jsem se mdle.

„Ne, napsala sis ho ty sama," odpověděl prostě, jako kdyby to nic nebylo. Napsala jsem si dopis? Před půl rokem jsem si napsala dopis, protože proč ne.

„Dej mi ho," natáhla jsem k němu nedůvěřivě ruku, jako kdyby mi ji mohl každou chvíli ukousnout, nebo třeba prostřelit.

„Přečti si ho, až budeš sama," řekl mezitím, co mi ho vkládal do rukou. Obálka byla čistě bílá, nebyla nijak nadepsaná a ani porušená.

„Proč?" Zeptala jsem se podezíravě. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to past, ale zároveň jsem nenacházela jediný kloudný nápad, jak by tohle past být mohla. Je to jenom dopis. Dopisy nevybuchují ani nezabíjí lidi.