Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola sedmnáctá

Nemám výmluvu. Prostě jsem to nezvládla. Ve škole toho bylo strašně moc a já se prostě jenom omlouvám. Teď už mám, ale prázdniny, tak by to už snad mohlo vyjít. Opravdu se omlouvám a užijte si kapitolu ♥

Když se z lesa vynořila jeho postava málem jsem zaúpěla. Bože můj, co tady dělá? A proč je sakra sám? Je Vyvolený. Matt ho potřebuje živého a ve své skupině.

„M-M-ichaele uteč!" Zakřičela jsem na něho. Rychle mířil ke mně a mě děsilo, co se mu stane, když Čarodějnici nevidí. Co když dopadne stejně jako Mell? Ta se stále nehýbala, pouze ležela a dle mého nemůže trvat dlouho, než také podchladne. Nehledě na to, že netuším, jak vážné je její zranění. Potřebuje lékařské ošetření

„Bože můj! Jess!" Doběhl ke mně a klekl si přímo přede mě, aby mi viděl do tváře.

„Uteč," procedila jsem mezi zatnutými zuby ve snaze, aby mi nedrkotaly.

„Nic takového, jsi celá studená," protestoval a naklonil se tak, aby mi mohl rozvázat uzel na rukou. On chce snad umřít, proč prostě neuteče a nenechá mě tady? Mě si stejně Čarodějnice najde všude. Neměl by mi pomáhat.

Taky, že nepomáhá.

Místo povolení uzlu, které jsem si myslela, že má v plánu, ho však ještě utáhl a provaz se mi ještě bolestivěji zařízl do kůže na zápěstí Zavyla jsem bolestí, jako raněné zvíře a z očí se mi vyhrnuly slzy bolesti. Co to dělá?

„Nazdar zlato, jak se máš?" Otočil se na Čarodějnici a přátelsky na ní mrkl. Následně se zvedl a povýšeně se na mě díval, jak na něho překvapeně zírám.

„M-Michaele," vykoktala jsem zmateně. Jak je možné, že ji vidí? A co to sakra dělá? Známe se celý život, tak co to k čertu provádí?

„Jsem rád, že jsi utekla rozluštit tu svou záhadu, hodně mi to všechno usnadnilo. Děkuju," usmál se na mě zářivě. Nic jsem mu na to neodpověděla, zatvrdila jsem slzy a zatnula zuby, abych vypadala aspoň trochu vzdorovitě a silně. Pochybuji, že mi to s mým vzhledem mokré slepice jde, ale nesmím ukázat, že už nyní bojuji s mdlobami. Musím přemýšlet, jak se odtud dostat.

„J-jsi m-m-můj kamarád," snažila jsem se z něho dostat pravdu a získat tím i nějaký čas pro sebe, abych mohla... vlastně nemám nejmenší tušení, co, ale prostě něco udělat.

„Jsi tak naivní Jess, nevěřím, že jsi mi na to opravdu skočila. Jasně na začátku jsi byla nedůvěřivá, ale teď? Věřila jsi, že tě jdu zachránit, dokonce jsi mě chtěla odehnat, aby se mi nic nestalo," usmíval se naprosto spokojeně. Měl pravdu, nakonec jsem mu uvěřila. Všechno mi vyprávěl do takových detailů, a přece se mi o něm zdálo v první hře. Vše nasvědčovalo o tom, že mluví pravdu.

Matt měl správný instinkt mu nevěřit.

„A-ale, j-já ť-ť-ťě zna-znala," oponovala jsem mu. Nechápala jsem, že mi vůbec rozumí. Přes drkotání zubů jsem pochybovala, že mi jde rozumět. V dálce jsem uviděla blesk a za chvíli se ozval hrom. Bouřka musí být již skoro nad námi. Vítr se do mě opíral s čím dál tím větší ledovou silou a teplota již musela být pod nulou.

„Jo, znala," přikývl, ale nic mi nevysvětlil.

„How can I say this without breaking." Slyšela jsem potichou melodii. Katie? Michael se nechápavě zamračil a rozhlížel se okolo sebe, což je další díra v jeho příběhu. Jak je možné, že ji slyší? Kdy dostal Lacetol? A hlavě jak a od koho? Za naší hry ji určitě nedostal, byl snad ve hře už dřív? Jak by potom mohl být Vyvolený? A je vůbec Vyvolený nebo jsme se to jenom špatně dovtípili?

„Co to tady sakra děláte?" Ozval se hlas, u kterého by mě nikdy nenapadlo, že ho ráda uslyším.

„Co tady děláš ty?" Procedila naštvaně mezi zuby Čarodějnice a Blaer si založila ruce na hrudi.

„Nech tu holku být," bránila mě, i když jsem nechápala proč. Nechápala jsem smysl v tom, že některé šedivé bytosti, nebo-li opravdu mrtvé lidi, což mi Blaer osvětlila, mě chtějí zabít a některé mě chrání.

„Proč?" Zasmála se a hrála si s asi pěticentimetrovým páskem kouře.

„Protože jí nechceš ublížit," mávla naštvaně rukou a Čarodějčinýho hada svým vlastním kouřem rozsekla napůl.

„Blaer, Blaer, Blaer," povzdechla si Čarodějnice, jako kdyby ji tato konverzace neuvěřitelně unavovala, „ta tvoje slepá důvěra vůči lidem. Pořád si myslíš, že nám někdo chce pomoct. Nechce! Jsme všem ukradený a musíme se postarat sami o sebe. Tahle holka nás nezachrání. Nikdo nás nezachrání, musíme něco dělat sami."

„Už jsme mrtví, nikdo nás zachránit nemůže. Jediné, co můžeme dělat je důvěřovat lidem, jako je ona, aby nás dostali na nějaké lepší místo." Blaeřiným hlasem prosakovalo zoufalství a kdyby se mé myšlenky nesoustředili na jediné slovo a to zima, a kdybych dokázala dělat něco jiného než se třást, tak by mi jí bylo i líto. Pomalu jsem však začínala cítit, jak je mi zima čím dál tím menší. Začínala jsem cítit únavu, což značilo jediné. Nadcházející podchlazení a to bez cizí pomoci dlouho nepřežiju.

„Jenomže, co když žádné lepší místo není? Co když je tohle naše další šance? Ty vůbec nepřemýšlíš!" Vyčítala jí Čarodějnice.

„Pusť Jess," stála si na svém Blaer a její otázku schválně ignorovala.

„Ne," zavrtěla hlavou a ďábelsky se usmála. Udělala podivný pohyb rukou a ke mně se jako had začal plazit dým. Vylezl mi po těle a zanechával po sobě na mé kůži něco třpytivého, něco, od čeho se odráželo světlo, jako kdyby to byli krystalky ledu. Možná to opravdu jsou krystalky ledu. Když dým vylezl dostatečně vysoko omotal se mi okolo krku jako šála a následně... následně ztiskl.

Přerušil se mi přívod vzduchu do plic a já začala lapat do dechu. Kouř mě škrtil a já neměla sílu sebou nějak výrazně házet a mé malé poskakování onen dým neodhánělo. Zoufale jsem zakláněla hlavu ve snaze uvolnit dýchací trubici, ale nic nefungovalo. Vycházelo ze mě podivné chroptění a před očima jsem začínala vidět pouze černotu.

„Dost!" Zakřičela Blear, následně jsem cítila škrábnutí na krku a kouř se ublíženě stáhl a já se mohla nadechnout. Nebýt přivázaná ke stromu zřítila bych se k zemi, ale takhle jsem mohla pouze kašlat a snažit se opět nabrat dostatek kyslíku pro mé tělo.

„Nechceš jí ublížit!" Zopakovala znovu Blaer a v hlase se jí odráželo zoufalství. Nedokázala jsem hlavu udržet vzpřímenou, tudíž už jsem neviděla, co provádějí, ale bála jsem se dalšího škrcení. To už bych asi nepřežila.

„Proč?!" Její otázku jsem slyšela už pouze vzdáleně. Pomalu, ale jistě jsem ztrácela vědomí. Mé tělo kolabovalo, podchlazení a odsun kyslíku na něho bylo příliš.

„Protože ji Matthew miluje Darcy!" Bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem se odevzdala lůnu temnoty.

Btw. Jaký den budou kapitoly vyhodnotím podle komentářů u minulé kapitoly a snad to už budu i dodržovat, ale momentálně mám týden flákando a pak 14 chatu, kde bude víc než dost prostoru na psaní, takže už by všechno mělo jít.
Všichni jste uplně úžasní a snad vás poslední dobou moc neodrazuju :(
Love you  all♥
-Vaše Eli♥