Vyvolená: Hra pokračuje✅

Dvanáctá kapitola

Po snad 646186 stoletích jsem tady! Fakt se omlouvám lidi, ale vůbec nic nestíhám a psaní už vůbec ne, je toho teď prostě hrozně moc ve škole, ale doufám, že teď už to půjde. Děkuju hrozně moc za vaší trpělivost, jste nejlepší! ♥♥

Matt mě zabije. Ne počkat, on mě nezabije on mě rozpůlí, pak mě spálí, pak můj popel rozhází všude okolo, pak mě oživí a znova mě zabije. Jednoduše jsem v háji.

Jakmile Austin zastavil u nové barabizny, která tentokrát byla o dost menší a vlastně to spíš vypadalo jako chata než barabizna, jsem si začínala promítat v hlavě svůj plán, otázka jenom zní, jak to uskutečnit? Přece jenom šedivé osoby nepřijdou jenom tak na zavolání. Šediváčku! K noze! Tak pojď honem, no hodná. Áááno, šikula, pojď. To by asi úplně nefungovalo. Jako nejsem pesimista, zkusit se má všechno, ale pravděpodobně bych jenom vypadala, jako naprostý magor, ne že bych tak nevypadala, tak jako tak, ale chápeme se.

„Jess, chci tě o něco poprosit," ozval se Austin a tím mě zastavil uprostřed pohybu.

„Ano?" Odpověděla jsem váhavě. Většinou mě nikdo o nic nežádá, ale tak nějak jsem vždycky hozena doprostřed děje.

„Prosím, nedělej hlouposti, jestli se ti něco stane Matt mě zabije," upřel na mě prosebný pohled. Samozřejmě, Matt zabije všechny jestli se mi něco stane, to naznačil už dost jasně. Já chápu, že se o mě bojí, ale někdy prostě člověk musí udělat něco, co ví, že z toho lidi, kteří vás milují nebudou mít radost.

„Pche, já a hlouposti? Jak tě to vůbec napadlo?" Usmála jsem se andělsky a snažila se nevypadat provinile. Pochybuju, že mi uvěřil, jelikož nadzvedl jedno obočí v jasném gestu že tohle mi nesežere.

„Já ti ani nevím, tak nějak ti to vidím v kolenou," pokrčil rameny. Počkat. Co? Nemohli by se tady lidi naučit vyjadřovat normálně? Začínám mít podezření, že tady ty lidi berou nějaké drogy, jinak to není možný. Každý tady přece nemůže být přirozeně, tak bláznivý.

„V kolenou?" Nechápala jsem.

„Číst v očích umí každý debil, ale zkus číst v kolenou," mrkl na mě a následně vylezl z auta.

„Je tady vůbec někdo, kdo je aspoň trochu normální?" Povzdechl si Michael zoufale.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a následně vylezla z auta. Následovala jsem Austina dovnitř chaty a jako první mě překvapila tma, která se všude rozprostřela, jakmile se za mnou zabouchly dveře. Jako druhá věc mě překvapila pravděpodobně židlička, která se nacházela přímo přede mnou a já o ni zvládla zakopnout. Ne, nespadla jsem. Jako správná hrdinka, akčních komedií jsem to vyrovnala.

Mám docela optimistickou a veselou náladu, když přihlédneme k tomu, co se chystám udělat. No, co no. Stane se.

„Ty Austine? Existuje tady někde vypínač na rozsvícení světel?" Zabrblala jsem mezitím, co jsem si třela bolavou holeň.

„Určitě jo, ale nevím, kde," odpověděl mi. To není možný, jak mám asi, tak přežít v téhle hře, když nejsem ani schopná rozsvítit? Nehledě na to, že by taky nemuseli být zavřené okenice že. To by docela usnadňovalo naši orientaci, jelikož sluneční paprsky stále svítí dost jasně. Snažila jsem se moc nehýbat, dokud Austin světlo nenajde, protože s mojí šikovností bych se znovu o něco přerazila, nebo bych se zase přerazila o tu stejnou věc, i to se může stát a taky bych si mohla třeba zlomit nohu, což je zkušenost, kterou nechci znovu opakovat, jelikož Matt tady není, aby mi dal znovu tu podivnou černou tekutinu.

Matt... Jakmile jsem na něho pomyslela do žaludku se mi zabodl trn strachu. Co budu dělat, jestli se mu něco stane?

„Proč jste tu potmě?" Ozval se Michaelův hlas a následně rozsvítil. Vypínač hned vedle dveří, jasně. To je celkem logické, když se nad tím tak zamyslím, to bychom jenom s Austinem nesměli být tak dementní.

„Ty Michaele, můžu tě o něco poprosit?" Zeptal se ho Austin, ale díval se přitom na mě. Proč se na mě tak dívá? Vypadám snad jako Michael?

„Jasně," pokrčil Michael rameny.

„Skočíš se podívat nahoru do patra, jestli tam jsou dřevěný krabice s trvanlivými potravinami, co jsme tu minule nechali pro případ nouze? A zkus se podívat z čeho bychom si z toho mohli udělat večeři, díky." Michel jenom přikývl a vešel do prvních dveří, co uviděl pravděpodobně hledajíc schody. Přišlo mi podivné, že vypadal, jako kdyby šel na jistotu. Což je blbost.

„Jess nechtěl jsem to rozebírat před Michaelem, ale opravdu nesmíš vyvést žádnou blbost. Ty jsi Mattova zkouška, je nesmírně důležité, abys nic nezkazila jasný?" Řekl důrazně.

„Mattova zkouška? Co?" Nechápala jsem o čem to mluví.

„Pokud vyhraje skupina 3x za sebou má se daná skupina šanci dostat domů. Ještě nikdy se to, ale nestalo, protože pokaždé, když někdo vyhraje 2x za sebou objeví se potom zkouška, tu zkoušku nikdy, nikdo nepřekonal tak, že by následně vyhrál i potřetí," snažil se mi to vysvětlit. Překvapeně jsem na něho mrkala. Měla jsem za to, že Jack tuhle hru vyhrál tak 20x za sebou. Pravděpodobně nevyhrál, i když tuhle hru jsem o něm ještě neslyšela, třeba už tu opravdu není. Třeba se dostal domů...

Nevěděla jsem, zda chci položit svou další otázku, jelikož jsem se bála odpovědi, ale zároveň jsem tu odpověď chtěla vědět. Čím déle tu jsem, tím víc si stojím za tím, že vědět je vždy lepší než nevědět. Možná to sice posiluje strach, ale člověk alespoň ví, co ho může čekat.

„Jaké byly předchozí zkoušky?" Odhodlala jsem se zeptat. Bála jsem se toho, že to budou samé špatné věci, že jsem tu proto abych všechno zkazila, abych Mattovi zabránila vyhrát, a tudíž zabránila tomu, aby šel domů. Znělo to docela logicky, Matt se vždy měl tendenci o mě starat. Ti, co tuhle hru provozují se evidentně domnívají, že jsem pro něho důležitější než výhra...

„Cauleni, ta skupina, co tady vraždí hráče, Lacetol..." odmlčel se.

„Ale Lacetol je přece něco dobrého no ne?" Zeptala jsem se přiškrceně.

„Ne, spoustu lidí to zabilo. Žádná zkouška nikdy nebyla nic dobrého," sledoval pozorně mou reakci. Měla jsem pravdu.

„Proto několik lidí, není zrovna ehm šťastných, že jsi tady, proto tě Cass tak vraždí pohledem," čekal, jestli mi to dojde.

„Dali mě sem, abych zničila Matta, že ano?"

„Ano."

Okay, je to kratší než normálně, ale lepší než nic no ne? :D 
Jelikož se dneska psaly přijímačky, tak jak jste na tom lidi, co jste je psali? :D Já jsem upřímně ráda, že jsem je letos nepsala a že už na té střední jsem, protože ty nervy no fuj, ještě to mám v živé paměti:D Klidně se můžete pochlubit, kam jste se hlásili a já jdu psát dál.
Arivederci! (Jo, tak takhle se to určitě nepíše, ale tak nevadí :DD Všichni chápou, co jsem chtěla napsat :D)
Budu ráda za jakékoliv reakce a mějte se všichni fanfárově a užívejte velikonoční prázdniny! ♥
Love you all♥
-Vaše Eli♥