Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola třicátá sedmá

Tess, dočkala ses. Sice je tu Preclík trošku jinak, než sis myslela, ale jsou tu Cauleni a to se počítá no ne?
Mám dotaz pro všechny, co také píšou. Taky v těhle vedrech nejste schopní ze sebe vyprodukovat něco smysluplnýho? Vůbec mi nejde psát, nebaví mě to a celkově prostě meh. Nápady mám, ale nejde mi je zpracovat :D asi se mi přehřívá mozek nebo nevim :DD

Každopádně se modlete, aby dneska večer nepršelo, jelikož se chci jet podívat na Ptýrov na závody, takže by nemuselo pršet hehe.

Dívala jsem se na asi deset štěňat a stále nevěděla, co si o tom mám myslet. Nevypadala nebezpečně, byla prostě roztomilá, jako normální štěňata.

„Já to nechápu," zabrblala jsem, stojíc před jejich ohrádkou. Blonďák vedle mě se zasmál a dál choval hnědé štěně. Podrbal ho za uchem a následně ho položil zpět k jeho sourozencům.

„Narodí se jako štěňata, ale mají v sobě mutující gen, který se projeví v jejich pubertě, a tak se z nich stanou Cauleni, jak je znáš," vysvětlil a vlezl ke štěňatům. Ta začala vesele vrtět ocásky a skákat po něm. Vesele poštěkávala a začala ho kousat do rukou, když je k nim natáhl. Vlezla jsem k němu a natáhla se po štěněti, které jako jediné stálo stranou.

„Ahoj maličký," pohladila jsem ho po šedivém tělíčku a začala se rozplývat, když mi oblíznul palec. Zvedla jsem si ho do náruče a následně si ho položila do klína. Vesele začal okusovat tkaničku od mých látkových kraťasů. Byl roztomilý a v očích měl něco, co mi naznačovalo jeho inteligenci.

„Nezaslouží si to. Jsou to jenom zvířata a oni z nich dělají monstra," zabrblala jsem nespokojeně. Ubližování zvířatům jsem brala ještě hůře než ubližování lidem. Obzvlášť, když to jsou ještě maličcí, nevinní tvorečkové.

„Nikdo si to nezaslouží Jess," podotknul a vyndal z kapsy pamlsky, které začal rozhazovat. Štěňata se začala mezi sebou prát, aby získala pamlsek jen pro sebe a jeden z nich chudák přepadl na záda. Uchechtla jsem se, jak podrážděně štěkl a skočil na další štěně. Oni bylo to jediné nevinné, co tu člověk mohl najít. Zbytek byl zkažený a prohnilý.

„Co ty mrňousi? Ty nechceš ňaminu?" Podrbala jsem štěně v mém klíně po zádech. Ten však jenom zívnul a lehnul si mi na nohu. Vydala jsem ze sebe podivné rozněžnělé zaáchání a vtiskla jsem mu pusu na vrchol hlavy.

„Dokážeš si představit, že bude vraždit lidi?" Přesunula jsem pohled zpět na blonďáka, který se tvářil zasmušile a pomalu, aby neublížil žádnému štěněti se zvedl.

„On ne. To lidi, co ho vytvořili."

*

Byla mi zima. To bylo to první, co jsem zaregistrovala, když jsem procitla z podivného snu. Co to bylo? Cauleni jsou štěňata?

Zimomřivě jsem se zatřásla a přitiskla se pevněji k Mattově nahé hrudi. Na tváři se mi rozlil rozněžnělý úsměv, když jsem si vzpomněla na to, co se včera večer dělo. Úsměv jsem však z tváře rychle ztratila, prostě nešel udržet, když mi zároveň jektaly zimou zuby. Měl přese mě přehozenou ruku, byla jsem spolu s ním zabalená v peřině a stejně mi zimou cvakaly zuby.

„Neboj se berunko, nic se neděje, je to jenom zlý sen," zamumlal mi stále v polospánku Matt do vlasů. Myslel si, že spím a třesu se, protože se mi něco zdá. Copak jemu není taková příšerná zima?

„Já nespím," protestovala jsem s tváří zabořenou do jeho ramene. Snažila jsem se nasát aspoň trochu jeho tělesného tepla, ale nějak to nefungovalo. Chlad se mi rozléval po celém těle a nespokojeně jsem zabručela.