Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola čtyřicátá šestá

Zdravím! ♥
Než se pustíte do čtení ráda bych řekla, že Vyvolená už je dopsaná. Úplně. Neříkám, že tohle je úplně poslední kapitola, to ne. Ještě ho nevymazávejte z knihoven, ani nedávejte do dokončených. Jen, abyste věděli, že mnoho kapitol před vámi už není. Tak užívejte ♥

Jedna.

Dva.

Tři.

Možná by bylo vhodné podotknout, že jsem vlastně nevěděla, jestli jdu správně. Pokyn, že máme jít šedesát pět kroků je sice velmi pěkný, ale drahá, geniální Jess se zapomněla zmínit kterým směrem. Vzala jsem to tudíž logicky. Přece nepůjdeme směrem, z kterého jsme přišli a nejlogičtější je jít, co nejblíže k plotu ohraničující konec lesa.

Čtyři.

Pět.

Šest.

Snažila jsem se tedy jít sebevědomě a tvářit se, že vím, co dělám i když jsem vlastně neměla šajnu, jestli jdu správně. Inu, uvidíme.

Sedm.

Osm.

Devět.

Hrozně mě rozčilovalo, jak šli všichni za mnou a přepočítávali po mně každý krok. Základem totiž logicky bylo, abych učinila šedesát pět kroků já, a ne třeba Matt. Přeci jen poměr jeho kroků a mých byl rozdílný.

Deset.

Jedenáct.

Dvanáct.

„Trochu víc vpravo," promluvil kousek ode mě známý hlas. Nezastavovala jsem se a jen uposlechla. Poznala jsem Blaer, ale nechtěla jsem se nyní zaměstnávat tím, jak to může vědět. Ani jestli ví, co nás tam čeká. A už vůbec jsem se nechtěla zamýšlet nad tím, že se jmenuje Blaer Cleavlendová.

Třináct.

Čtrnáct.

Patnáct.

„Vím, že jsi četla ty dopisy a že už víš, že moje příjmení je Cleavlendová," pokračovala Blaer, ale já stále zarytě počítala bez toho, abych se na ni podívala. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Já sestru prostě nemám.

Šestnáct.

Sedmnáct.

Osmnáct.

„Tvoje ignorace je zcela zbytečná. Nejsem tvoje sestra. Je to shoda jmen. Teda aspoň myslím. Se svou rodinou jsem ztratila kontakt, ale co si pamatuju, tak moje sestra měla zelené oči... doufám. Já upřímně moc nevím."

Devatenáct.

Dvacet.

Dvacet jedna.

„Ty neodpovídáš, protože se bojíš, že si pořád budou myslet, že jsi blázen? Ty umíráš Jess. Na nějaké dojmy kašli," odsekla už naštvaně dívka, ale já se stále odmítala zastavit. Ohlédla jsem se za rameno a uviděla, že ostatní jsou o několik kroků za mnou, když budu šeptat neuslyší mě.

Dvacet dva.

Dvacet tři.

Dvacet čtyři.

„Jsi snoubenka toho, kdo tu hru vymyslel. Jsi zevnitř. Existuje lék, co mě vyléčí?" Zašeptala jsem a stále se přitom soustředila na kroky.

Dvacet pět.

Dvacet šest.

Dvacet sedm.

Musela jsem se jí na to zeptat. Potřebovala jsem vědět, jestli si mám udržovat nějakou naději, nebo jenom zařídit to, aby to přežili ostatní.