Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola sedmá

Hello! Po dlouhé době jsem tu včas! :DD Děkuju hrozně moc za vaše komentáře a votes! ♥ Jste opravdu nejlepší čtenáři na světě ♥
Začínám lehce propadat panice, protože mi dochází předepsané kapitoly, ale tak klidééék za chvíli tu budou jarní prázdniny a to budu asi hodně psát (respektive měla bych :DD) (ale tak hlavně, že si rozepisuju nový příběh #hups) 

Když jsem znovu procitla, bála jsem se otevřít oči. Necítila jsem žádnou bolest, což mi z zcela očividného důvodu přišlo špatně. Otevřená zlomenina přece jenom tak bolet nepřestane ne?

„Michaele dej mu pokoj! Už takhle deptá sám sebe, nerej do něho ještě ty, nebo ti přísahám bohu jednu fláknu!" To byl Nathan? Odkdy někomu vyhrožuje? Nemůžu si pomoct, ale přijde mi že Michael má ojedinělou schopnost lézt na nervy všem okolo sebe.

„Nech ho být Nate, Michael má pravdu, je to celé moje vina. Jestli umře..." Matt se odmlčel a cítila jsem, jak někdo – pravděpodobně Matt – stiskl pevněji moji ruku.

„Přece bych tě tu nenechala samotného," zachraptěla jsem a pomalu otevřela oči. Za ruku mě opravdu držel Matt a momentálně na mě překvapeně zíral. Dle mého mínění jsem nemohla být mimo moc dlouho, když je stále tma, ale zajímalo by mě, jak jsem se ocitla, tam kde jsem. Pod širákem.

„Jess," usmál se na mě Matt zářivě. Jedno musím přiznat, minulou hru jsem ho neviděla tolikrát se usmívat a musím říct, že se mi to takhle líbí.

„Bože, tolik jsem se o tebe bál," políbil mě na čelo. Tohle jsem si taky zamilovala.

„Jsem to já, neustále zraněná, ale přesto přežiju všechno," snažila jsem se znít optimisticky a vesele, přestože jsem se stále na svou nohu nepodívala. A víte, proč se tak snažím znít? Protože už nikdy nechci vidět Mattovi vyděšené oči, tak moc vyděšené, jako předtím v barabizně.

„Jo," uchechtl se a přitáhl mi deku blíž ke krku. Podle toho, co jsem cítila jsem na sobě musela mít spoustu vrstev.

„Bojím se zeptat, ale... co moje noha?" Zakašlala jsem snažíc se dostat pryč onen knedlík strachu, který jsem v sobě měla zasazený.

„Hezčí než kdy předtím," kývl hlavou Matt.

„Cože? Ale," nechápala jsem a odhrnula tři deky, které jsem na sobě měla a podívala se na svou nohu. Bez jediné známky zranění. Jak je tohle sakra možný? Pro jistotu jsem si na nohu sáhla nejdřív obezřetně a když se nic nestalo, tak jsem se do ní plácla. No sakra práce. Matt se zasmál.

„Jo, jsi v pořádku princezno. Přesně, jak jsem slíbil," nasadil svůj pohled „já ti to říkal" a u toho mě cvrnknul do nosu.

„Jak?" Zírala jsem stále na svou nohu. Měla jsem mít otevřenou zlomeninu. To není něco, co se spraví za pár hodin. Navíc ta bolest... měla jsem pocit, že mi nohu budou muset amputovat. Horší bolest jsem nikdy nezažila.

„Lacetol tě vyléčil, díky bohu. Trochu jsem se toho bál, ale fungovalo to," zakřenil se vesele. Nyní opravdu vypadal na svůj věk, nebyl tak vážný a zamračený. Vypadal, prostě jako teenager.

„Proč ses bál?" Zvedla jsem obočí. Já se taky nebojím, když si beru prášek na bolest hlavy. Jasně, bolest hlavy a probodlá noha kostí je trochu něco jiného, ale chápeme se.

„Lacetol je řekněme trochu nepředvídatelný," vysvětlil.

„Nevěděl jsi jestli to bude fungovat?"

„To není podstatné, důležité je, že jsi v pořádku a"

„Jess! Konečně ses probrala!" Uslyšela jsem Michaelův hlas. Ten kluk má sakra nějakou magickou schopnost skočit do každého mého rozhovoru s Mattem? Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nebudu na něho hnusná. Budu prostě hodná, milá Jess, protože Michael za nic nemůže. Nemůže za to, že je to osina v zadku. Teda, že je lehce otravný, jsem měla na mysli.