Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola devatenáctá

Nikdy jsem nemohla mít v plánu opustit Matta. Nevěřím tomu, že jsem mohla mít v plánu ublížit Mattovi, tak že bych umřela. Už toho ztratil příliš.

To přece není možné. Jak bych mohla vymyslet, jak zrušit tuhle hru? Tak inteligentní nebývám.

„Jess, musíš se rozhodnout, nemáš moc času," naléhala na mě Darcy. Té se to mluví, ona už mrtvá je. Ona se nemusí rozhodovat, nemusí přemýšlet, zda jí nelžu a zda si to nevymýšlím jenom proto, aby zůstala opravdu mrtvá. Nemá před sebou tu volbu.

A já v rozhodování nikdy nebyla dobrá.

Snažila jsem se dát dohromady zbytek mého racionálního uvažování. Jak bych mohla hru zrušit, když budu mrtvý, šedý flek, kterého uvidí, akorát ti lidé, co dostali Lacetol? Zároveň tu vzpomínku, jak tu hru zrušit nemám, což je další zádrhel. Jak můžu zapomenout něco co nevím, že mám?

Snažila jsem se šrotovat v hlavě, ale žádný spásný nápad mě nenapadal. Měla jsem chuť stočit se do klubíčka a brečet, pořád pršelo, a i když kapky se mi nějaký zázračným způsobem vyhýbali tak to dodávalo na dramatické atmosféře, Matt mě pořád hladil po vlasech, Austin mi stále dával masáž srdce a Darcy se na mě stále upřeně dívala.

„Já nevím, co mám dělat!" Vyštěkla jsem na ní zoufale. Nemůže tuhle volbu někdo udělat za mě? Mysli Jess, mysli. Vytáhla jsem se do sedu, ignorovala tu bolest a zadívala se do Mattovi tváře. Něco směrem k mému tělu mumlal. Naklonila jsem se blíž směrem k němu, abych to slyšela.

„Nedělej mi to princezno, nedělej mi to. Prosím, nemůžeš mě opustit, nemůžeš mi odejít, ne potom všem." Stekla jeho slza na mou mrtvou, nehybnou, studenou tvář.

*

Nebyla to možnost volby. Nerozhodla jsem se. Prostě se to stalo. V jednu chvíli to bylo takhle a v druhou chvíli tak. Tolik k tomu, že je to má volba.

Nebo jsem se rozhodla a jenom si to neuvědomila? Má tohle vůbec nějaká pravidla?

Ptáte se, zda jsem živá či mrtvá?

Co myslíte?

Ale no tak, vždyť bych vám neměla co vyprávět.

Nevím, zda jsem se rozhodla správně, ale nyní je mi zcela jasné, že ať jsem to rozhodla já nebo ne, zvolila jsem si tu těžší verzi.

Umřít by bylo až příliš snadné.

*

Probudilo mě teplo. Teda spíše žár a potiché mumlání. Když jsem dokázala začít vnímat, uvědomila jsem si, že to, k čemu jsem přitisklá není postel, ani deka. Byl to Matt, respektive nějaký člověk, ale mé vnitřní intuice, které Matta znají, to tak nějak odhadli. A už jsem se zmínil, že je bez trička? No do háje, tohle snad není skutečné.

„Už je teplejší?" Uslyšela jsem povědomý klučičí hlas, ale nemohla jsem ho k nikomu přiřadit. Byl podivně ochraptělý, jako kdyby dotyčný dlouhou dobu nespal.

„Trošku, ale pořád se třese," odpověděl mu Matt a ucítila jsem tíhu jeho brady ve vlasech. Oba dva mluvili potichu, jako by se báli, že mě vzbudí. Mattova kůže nepříjemně pálila, ale stále to bylo lepší než bodavá bolest spjatá se zimou. Momentální bolest jsem vítala s otevřenou náručí, znamená to, že jsem živá.

„Tohle bylo těsný," odvětil další hlas. Austin? Kolik lidí tady je?

„Až moc," zamumlal Matt tak potichu, že pochybuji, že ho Austin slyšel. Pomalu se mi to začínalo vybavovat. Déšť, Michael, Darcy, Matt prosící mě, ať se probudím. Rozlepila jsem unavená oční víčka a jediné, co jsem viděla byla Mattova hruď. Obličej jsem na něm měla položený a okolo pasu jsem cítila jeho paže.