Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola čtyřicátá druhá

Chtěla jsem vám sem hodit gif Shawna, hodit k tomu dementní story, co se mi stala, ale WP stávkuje tudíž vám sem dám tak maximálně pusto prázdno.

A NYNÍ POZOR PŘICHÁZÍ ZPRÁVA LIDSTVU. 

KONEČNĚ.
!KONEČNĚ!
Jsem začala znovu publikovat, upravený Chosen. WOHOOOO. Nějaké scény jsou tam přidány, je to celý uzpůsobený do čtivější podoby, takže všechni povinně. Přečíst. 

Šupity šup.

TU máte kapitolku, sice kratší, ale zato už mám napsanou příští soo nebude mezera! :D

Nedokázala jsem se na nic soustředit. Jedna moje část chtěla okamžitě vyrazit za Mattem, druhá chtěla jednu vrazit Michaelovi, který za celou tu dobu nezmlknul a snažil se vymyslet, jak mě zachránit a třetí se chtěla ponořit do té knížky a konečně na něco přijít.

První část jsem se však snažila umlčet, jelikož Matt se vyjádřil, že nechce abych za ní chodila. Potřeboval se s tím srovnat a já bych to přece měla pochopit. Zničehonic mu bylo řečeno, že jeho přítelkyně umírá. Koho by to nerozhodilo? Je přece jen logické, že potřebuje chvilku pro sebe. Já, ale přesto měla neutichající tendenci se za ním rozběhnout a klidně i na kolenou prosit, ať se na mě nezlobí, že jsem to tajila jen abych ho chránila. Že zas a opět zavelel můj optimismus a já prostě doufala, že se to vyřeší. Samo při nejlepším.

Druhou část jsem chlácholila, protože Michael se s tím zase vyrovnával po svém. Přiznal, že mě miluje a já mu na to řekla, že umírám. Bylo jen logické, že vyšiloval. Sice vymýšlel naprosté nesmysly, ale snaha se cenila.

Třetí část jsem se snažila poslechnout. Knížku jsem však už přečetla úplně celou a nepochopila jsem z ní vůbec nic. Evidentně to byla opravdu moje knížka, jelikož tam byly stále zvýrazněná slova, která jsem se, když jsem byla malá učila vyslovit. Sice už vybledlým, ale stále stejným neonově žlutým zvýrazňovačem. Nejdřív jsem z těch slov zkoušela poskládat nějakou větu, jestli to třeba není nějaké pojítko, ale vycházely mi jen nesmysly.

Lávka přeříkávala straku příšerná podkova.

Pochybovala jsem, že by to mělo být nějaké pojítko. Prostě jenom slova, která mi tehdy nešla vyslovit. Nic jiného.

„Jess! Proč nevyšiluješ?!" Křikl na mě Michael a při zaznění mého jména jsem ho opět začala poslouchat. Odtrhla jsem zrak od knížky a přesunula jej na blonďáka. Oči měl zděšeně vytřeštěné a vlasy rozcuchané. Vypadal, že neví, jestli se rozbrečet nebo vše roztřískat.

„Protože mi to nepomůže Miky. Místo toho se snažím na něco přijít. Já... prostě si to nepřipouštím," pokrčila jsem rameny a zastrčila si otravný pramen vlasů za ucho. Michael zafuněl, přešel místnost a sedl si vedle mě. Vytrhl mi knížku z ruky a zběžně přejel pohledem přes pár stránek.

„Co znamenají ta zvýrazněná slova?" Zajímal se. Přitáhla jsem si jedno koleno k sobě a položila si na něj hlavu.

„Cvičila jsem tak s babičkou logopedii," vysvětlila jsem mu a pozorovala jeho zamračený výraz. Jak jsem mohla zapomenout svého nejlepšího kamaráda? Proč? Jaký to, pro koho mělo užitek abych na něho zapomněla?

„A proč jsou tyhle tři slova zakroužkovaná propiskou a zbytek je jenom označen zvýrazňovačem?" Zamračil se soustředím a já se natáhla, abych do knížky viděla. Jako prst používal záložku, aby měl oddělenou stránku šestnáct a čtyřicet osm. Měl pravdu. Všechny slova byla označena zvýrazňovačem jenom snídaně, domov a šedesát pět bylo zakroužkováno propiskou.

„Snídaně, domov, šedesát pět? To nedává smysluplnou větu, třeba jsme prostě jenom zrovna neměli zvýrazňovač," pokrčila jsem rameny.

„Třeba je to nějaký vodítko," podotkl Michael. Bylo možné, že by měl pravdu, přece jenom to stálo za zvážení. Knížku jsem přečetla a nic divného tam nebylo. Jen tato jediná nepatrná změna. Bylo to určeno pro mě, nikomu jinému zatržená slova nemohla dávat smysl a nikdo jiný nevěděl jejich účel.

Snídaně, domov, šedesát pět.

Šedesát pět snídaní doma?

Šedesát pět domovů snídaně?

Ať jsem se z toho snažila utvořit jakoukoliv větu prostě to nedávalo smysl. Michael mezi slovy přelétával pohledem stejně jako já, ale nevypadal, že by ho napadalo nějaké řešení.

Jessico vymyslela jsi to, tak zapoj aspoň ten zbytek mozkových buněk, které ještě máš. S čím bych mohla mít spojené číslo 65? Nikdo pro mě důležitý se nenarodil roku 1965, ani to nebylo moje oblíbené číslo, ani číslo domu. Nic.

Domov. Co domov? Každý má přece rád domov. Co to má být zatraceně za pojítko? Domov mohlo znamenat spousta věcí. Domov pro mě vždy byl náš domek, ve kterém jsem žila s tátou a předtím ještě i s mámou. Byl to ten pocit, který se mnou rozprostřel vždycky když jsem přišla domů a mohla sebou po dlouhém a náročném dni jen praštit do postele a vědět, že tam mohu být schovaná před všemi křivdami světa. Domov pro mě vždy symbolizovalo místo, kde jsem se cítila v bezpečí a milovaná. Nyní jsem už však domov neměla. Ne potom, co táta udělal, ne potom, co se stalo s Clare. Ne, když jsem věděla, že si tam už s tátou nikdy nezahraju karty ani neudělám přespávačku s Clare. Už nikdy nebudeme ležet v mé posteli obklopené jídlem, koukat na Twilight ságu a zoufale kroutit hlavou nad tím, jak je Bella úplně mimo. Nyní bylo místo, kde jsem se cítila chráněná a milovaná, ale nebylo to ani tak místo, jako člověk. S Mattem byl nyní můj domov, ale to bylo jako pojítko nesmyslné, protože ten tu byl se mnou.

Domov bylo příšerné pojítko. Ještě k tomu snídaně. Snídaně je taky moc fajn věc. Vůbec nejlepší jsou palačinky. Ty byli nejlepší, obzvlášť, když já s Clare jsme do sebe cpaly jednu palačinku za druhou a táta... táta ten...

Proboha, už to mám.

Budu ráda za reakce♥
Btw. Viděli jste tu někdo A star was born? Jsem jediná koho to zklamalo? Všichni o tom mluvili jako o naprostém božstvu a já nevim no. Čekala jsem od toho víc.
No nic, užívejte život ♥

Love you all

-Vaše Eli♥