Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola osmá

Už klasicky, se tu objevuji o den později, než bych měla, ale tak cooo. Za to, ale pro vás mám dobrou zprávu! :D Krize jménem nedostatek kapitol byla prozatím zažehnána, jelikož zrovna dopisuji jedenáctou kapitolu, takže uf žiju :D. Navíc mám teď prázdninky, takže bych měla mít i čas na psaní tudíííž věřím v lepší zítřky! :DD

„Jess?" Uslyšela jsem, jak na mě zavolalo unisono několik hlasů, ale já stále zírala na ni. Stále jsem zírala na Clare, která se teď vyděšeně rozhlížela okolo sebe. Co to má sakra být?!

„Jess?!" Stál najednou přede mnou Matt a třásl se mnou. Slyšela jsem něčí křik a až po pár vteřinách mi došlo, že to křičím já a podařilo se mi ztichnout.

„Co se děje?" Zíral na mě nechápavě.

„O-o-on-na," koktala jsem a ukazovala směrem, kde stála Clare.

„Cože?" Otočil se tam a poté zpátky na mě.

„Copak ty jí nevidíš?" Rozkřikla jsem se na něho naštvaně a podívala se zpátky na Clare. Která... už tam nebyla. Ruka mi klesla zpátky k tělu.

„Nevidím koho?" Nechápal stále Matt. Zmateně jsem těkala pohledem z Matta na místo, kde byla před chvílí Clare. To není možné, není možné, aby se mi to zdálo. Viděla jsem jí. Ale na druhou stranu není ani možné, abych jí viděla. Je mrtvá. Asi už mi totálně hráblo. Stal se ze mě šílenec. Magor. Totálka.

„Jess?" Připomněl se Matt.

„Já," zarazila jsem se. Nemůžu mu přece říct, že jsem viděla Clare. Viděla jsem ji umřít. Matt viděl její mrtvé tělo. Muselo to být ze šoku, jak jsem byla zraněná, nebo z únavy. Nemohlo to být skutečné a žádný plamínek naděje v mém nitru mě nepřemluví. Clare je mrtvá a nic jí nepřivede zpátky.

Zadívala jsem se Mattovi do očí. Zračila se mu v nich nechápavost a starost o mě. Bude si myslet, že jsem se zbláznila, když mu řeknu pravdu a bude se o mě bát. To, ale nesmí. Musím být silná, musím tuhle hru zvládnout. Musím se začít o sebe starat sama.

„Promiň," řekla jsem tedy jenom. Matt nechápavě nakrčil obočí.

„Cos viděla?" Dožadoval se odpovědi. Kousla jsem se do rtu.

„Já... byla jsem rozespalá, zdál se mi zlý sen, prostě já nevím," koktala jsem naprostý nesmysl. Bylo na Mattovi vidět, že mi nevěří, ale přesto přikývl.

„Řekneš mi to potom jasný?" A to už jsem myslela, že to ze mě nebude páčit.

„Není, co říkat, opravdu," snažila jsem se trvat na své verzi pravdy.

„Jess, máš vyděšený oči. Něco jsi viděla a nenamluvíš mi, že to byla rozespalost," zavrtěl hlavou.

„Prosím," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zastavit. Ani jsem sama pořádně nevěděla o co ho prosím, ale on pouze přikývl. Věděla jsem však, že později to ze mě bude chtít vypáčit. Musím vymyslet lepší výmluvu, nebo zjistit vysvětlení, co se to sakra stalo.

*

Zbytek noci jsem proseděla u ohně. Nathan, Michael, a dokonce i Austin a Cass mladší se se mnou snažili mluvit. Na nikoho jsem nereagovala. Matt se na mě občas zadíval starostlivým pohledem, ale po mé prosbě mě nechal být. Bylo to zvláštní. Kromě Austina a starší Cass tu byly ještě další dva kluci, jejichž jména jsem neznala. Oni mě úplně ignorovali a bavili se hlavně mezi sebou a se starší Cass. Ta holka mě neustále provrtávala nenávistným pohledem, ale byla jsem moc mimo na to, aby mě to zajímalo. Tak ať mě nemá ráda. No bože, svět se nezhroutí. Spousta lidí mě nemá rádo.