Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola čtyřicátá třetí

Hello♥
U písničky v médiích jsem tuhle kapitolu psala (jop, pouštěla jsem si ji pořád dokola, aby mi podbarvila atmošku), tak si ji můžete taky pustit ♥

Vyběhla jsem ven ve snaze najít Matta, ale když jsem se rozhlédla nikde jsem ho neviděla. U dveří jsem se zarazila a uvědomila si, že jsem vlastně neměla nejmenší tušení, kam se vydal. Mohl jít kamkoliv, na rozdíl ode mě se tu vyznal. Zrovna jsem se chystala alespoň zavolat jeho jméno, když jsem ho uviděla. Seděl opřený o strom a zíral před sebe, na Slunce schované za mraky. Kousla jsem se do rtu a pomalu vyrazila směrem k němu. Měla jsem pocit dejavu, takhle zhroucená jsem seděla v první hře já.

Zastavila jsem se asi tři kroky od něho a přemýšlela, co říct. Euforie z toho, že jsem zjistila, co šifra znamená mě rychle přešla. Vlastně to vůbec nic neřešilo. Nevěděla sem kam nás to dovede, nevěděla jsem, co bude dál a stále jsem nevěděla, jestli mám nějakou šanci to přežít.

„Matte?" Promluvila jsem váhavě. Neviděla jsem mu do tváře stále jsem viděla jen jeho záda, respektive tu část těla, kterou neměl opřenou o strom. Při zaznění mého jména sebou cuknul, což samo o sobě bylo špatné. Ještě jsem nezažila, že by se k Mattovi někdo potají dokázal dostat. Vždycky byl ve střehu.

„Jo? Já-já hned přijdu Jess," promluvil zvláštním hlasem, jako... jako kdyby se v nich ozývaly slzy. Pomalu jsem přešla blíže k němu, až nakonec před něho a klekla si, tak abych byl v úrovni jeho očí. Rychle si otřel tvář, ale já ty slzy stejně viděla. Dle jeho lesklých očí to ani nevidět nešlo. Při tom pohledu se mi srdce zlomila ve dví. Snažil se na mě usmát a tvářit se, že se nic neděje, ale nešlo mu to. Nic jsem neřekla, nevěděla jsem co. Jen jsem se k němu natáhla a objala ho okolo krku.

„Jess, nic, nic mi není," snažil se popírat, ale já ho pouze pevněji stiskla. Jako kdyby si uvědomil, že to nemá cenu, že mu to nesežeru mě k sobě pevně přitiskl a obličej si zabořil do mých vlasů. Cítila jsem, jak se otřeseně nadechl a zase vydechl. Celý se jemně třásl a několikrát jen zavrtěl hlavou.

„Tohle... tohle prostě nemůžu zvládnout," promluvil znovu a hlas se mu v půlce věty zlomil. Přesunula jsem se z nepohodlné klečící, natažené pozice, tak že jsem mu skončila na klíně, ale přitom nás ani na jediný moment nerozpojila.

„Nebudeš to muset zvládnout, já budu v pořádku," odporovala jsem. Musela jsem být. Kvůli němu. Nemohla jsem mu to udělat.

„Jak, jak to můžeš jenom, tak říct? Dal jsem ti Lacetol a teď umíráš. Řekla ti to Darcy, řekl ti to ten Lucas, ať je to kdokoliv. Přestaň být tak zatraceně optimistická Jess!" Odtáhl se natolik, aby mi viděl do tváře. V zelených očích se mu odrážela bolest a zoufalství. Po tvářích mu stékaly slzy a tentokrát už se je nesnažil skrýt.

„Prostě přestaň Jess. Tohle nedopadne dobře. Jak můžeš pořád, tak zarytě tvrdit, že všechno dobře dopadne? Tady nic dobře nedopadá. Já jsem tě zabil a ať tvrdíš, co chceš, tak je to pravda. Já jsem rozhodl, že se ti dá Lacetol. Věděl jsem, že je to nebezpečné, a přesto jsem to udělal. Pořád jsem se tak zarytě snažil tě udržet v bezpečí, a nakonec tě zabiju já sám? Copak tohle je nějaká krutá ironie osudu? Ať se snažím o cokoliv, tak to vždycky skončí katastrofálně, copak to nevidíš? Tak jak můžeš být pořád, tak zatraceně optimistická?!" Nekřičel na mě. Jeho hlas zněl spíše jen jako šepot, nebyl v něm ani náznak vzteku. Spíše nevíra, snaha pochopit, a naprostá kapitulace. Nevěděl, co má dělat, nebylo nic s čím by tu mohl bojovat, před co by mohl skočit, aby mě před tím ochránil. Chvíli jsem jen přemýšlela nad svou odpovědí. Přesunula dlaně na jeho tvář a setřela mu právě stékající slzu. Pozoroval každou část mé tváře, jako kdybych měla zemřít právě na místě.

„Udělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší. Tehdy bych tam umřela, kdybys mi nedal Lacetol. Copak by ses cítil líp, kdyby mě zabil barák, a ne nějaký blbý lék?" Hledala jsem odpověď v jeho tváři, snažila se mu vysvětlit, že je nesmysl, aby si to vyčítal, ale on odmítal uvažovat racionálně. Nemohla jsem mu to vyčítat, na jeho místě bych dělala to samé. Možná bych chytila hysterický záchvat nebo tak něco.

V tu chvíli, kdy se nadechoval, že něco odpoví jsem se rozkašlala. Jednu ruku jsem pohotově sundala z Mattova obličeje a dala si ji před ústa. Měla jsem pocit, jako kdyby mi něco svíralo plíce a když jsem to zkoušela vykašlat tak to nefungovalo. Matt pode mnou ještě výrazněji ztuhl. Kašlala jsem, až dokud jsem neměla pocit, že kleště okolo mých plic nezmizely. Když jsem odtáhla ruku od úst, ztuhla jsem a rychle ji sklopila, ale Matt to stejně viděl. Ta krev na mé dlani nešla přehlédnout.

Proboha, já vykašlávám krev.

Naklonila jsem se a ruku otřela do trávy a najednou se nechtěla Mattovi podívat do tváře. Měl pravdu. Můj optimismus nebyl na místě a bylo na čase si to přiznat.

„Ty... ty to zvládneš. Dostaneš se přes to," zašeptala jsem. Věděla jsem, že to nyní nepřizná, ale toto bylo něco, čemu jsem potřebovala věřit. Že i když umřu, tak on bude mít stále svůj život. Že to dotáhne dokonce, dostane se ven a jednou na mě bude vzpomínat, jako na vzpomínku. Na puberťáckou lásku, která mu zlomila srdce, ale on se z toho dostal. Ten, kdo umře... ten trpí nejméně a já nechtěla, aby on trpěl. Nechtěla jsem mu způsobit tu bolest, když se člověk musí smířit s tím, že odejde někdo, koho miluje.

„Jak to můžeš říct? Já se s tím nikdy nesmířím. Nikdy Jess," zavrtěl hlavou a zíral na mou nyní již nezakrvácenou ruku. Tvářil se však jako kdyby tam ta krev stále byla.

„Ale jo," kývla jsem rozhodně. Hlas jsem měla nakřáplý a v očích slzy, stejně jako on. Spustil jednu ruku z mého pasu a setřel mi palcem stékající slzu.

„Nemůžu," zavrtěl rozhodně hlavou, „nemůžu bez tebe žít. Ne potom... ne potom, co jsem tě získal." Zavrtěla jsem hlavou a vzlykla. Smíří se s tím. Musí. Bude ho to bolet, ale časem to přejde. Musela jsem tomu věřit, abych nepřišla o zbytky zdravého rozumu, které mi zbývaly.

„Musíš to zvládnout. Kvůli mně, prosím," zašeptala jsem a přimkla se k němu v pevném obětí. Chvíli jsme ani jeden nic neříkali. Jen jsme navzájem vstřebávali přítomnost toho druhého, jako kdyby to bylo naposledy, což mož- ne. Už žádné možná. Matt měl pravdu. Byl čas smířit se se skutečností.

„Ty tu, ale nebudeš," oponoval a já to poznala. Tu chvíli, kdy ve mně něco umřelo. Věděla jsem, co to je.

Naděje.

DONT WANT TO KNOW ANOTHER KISS! NO OTHER NAME FALLING OF MY LIPS!

Boha, tahle kapitola mi zlomila srdíčko. Jsem u toho málem brečela.

No prostě drámo.

Chuďátci moji :((
Vím, že mi budete asi nadávat, ale i stejně tak jsem zvědavá na vaše reakce a snad jsem ve vás vyvolala aspoň nějaké emoce ♥

Posílám lásku! ♥

Vaše Eli♥