Vyvolená: Hra pokračuje✅

Čtrnáctá kapitola

Zítra mám praktické zkoušky z praxí a nic nestíhám a umírám, takže #nookecávačky a badum tady to je:
Písničku, co se tady zpívá máte nahoře, tak si ji ve správné chvíli pusťte :D a překlad pro neangličtináře máte v komentářích :)

Probudila jsem s bolestí hlavy a naprostou dezorientací. Co to sakra bylo? Zvedla jsem pomocí rukou do sedu a rozhlédla se okolo sebe. Všude byla tma a jediný zdroj světla byl měsíc, který prosvítal mezi mraky.

Tak jo, plán se tedy moc nevydařil. Protože proč by mi aspoň jednou mělo něco vyjít, že? Pomalu, ale jistě se do mě zakusovala zima, tak jsem se raději pomalu zvedla. Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe. Zdá se mi to nebo jsem jinde, než bych měla být? Vždyť kousek ode mě byl obrovský smrk, který měl kmen, asi jako panelák, nyní tu už však nebyl a jelikož stromy nemají nožičky, značí to jediné. Přemístila mě. Což by mě opravdu zajímalo, jak.

Zabořila jsem si obličej do dlaní a zaskučela. To snad není možný tohle. Co mám dělat? Nemám nejmenší tušení kudy se vydat, vždyť můžu být na úplně druhé straně lesa. Tohle je v háji, v hodně velkém háji. Co, když mě najdou Cauleni, nebo ta vraždící skupina, nebo mě napadne nějaké zvíře, nemám vodu, jídlo nic a...

Nádech, výdech. Uklidni se Jess, na paniku není čas. Tak kudy? Dopředu, dozadu, vlevo, vpravo? Rozhlížela jsem se a snažila se najít, jakékoliv známé pojítko, ale nic mi nepřišlo povědomé. Prostě stromy. No tak, jsem pravák, tak půjdu vpravo. To je jasný. Odhodlaně jsem vyrazila na pravou stranu a neustále se nejistě kousala do rtu. Dřív nebo později někam musím dojít, i kdyby na konec lesa. Někam prostě dojít musím. Třeba do pelechu Caulenů. Tak jo, tohle nejsou zrovna pozitivní myšlenky, které potřebuji.

„How can I say this, without breaking.
How can I say this without taking over.
How can I put it down into words.
When it's almost too much for my soul alone."

Jemný dívčí hlas se rozezníval všude okolo mě a děsivá melodie se mi zakusovala, až do morku kostí. Točila jsem se okolo své osy ve snaze najít původce této písně, ale všude byla pouze tma. Jako kdyby dívka dále neznala slova pouze si pokračování písně broukala, její hlas byl všude, ale zároveň nikde, jako kdyby neustále měnila polohu, zahlédnout jsem ji však nikde nemohla. Jako kdyby neexistovala.

„And it hurts like hell." Zazpívala těchto pár slov a následně pokračovala v pouhém broukání. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a zhluboka se nadechla.

„Vylez!" Křikla jsem do lesa.

„But I can't escape.
I turn it over, I turn it over."

„Co?" Nechápala jsem. Snažila jsem se zaměřit na slova, která zpívala, ale písničku jsem neznala a pouhé útržky slok mi nedávali smysl. Co bolí? Co otočí? Nemůže mi tady aspoň někdo říct něco jasně? Udělej tohle a tohle a stane se tohle a tamto. Konec.

„Jessico," zabroukala mé jméno. Tak sto metrů ode mě jsem uviděla záblesk bílého světla, stejného, jako když ta předchozí dívka měnila svou polohu. Samozřejmě jsem vyrazila oním směrem. Neřekla bych, že mám zrovna na vybranou. Světlo tam pravidelně blikalo, až jsem mohla odhalit, že vždy blikne nad něčím, co leží na zemi. Jakmile jsem však byla dostatečně blízko, abych si to mohla prohlédnout, světlo už se nerozsvítilo. Poslepu jsem onu věc zvedla ze země. V šeru jsem rozeznala, že je to malý plyšový medvídek. Co tady dělá?

„Musíš," ozval se stejný hlas, který tu zpíval, nedaleko ode mě.

„Co musím?" Nechápala jsem a znovu se otočila. Tentokrát jsem dívku již zahlédla. Měla na sobě šaty po kolena a byla velice pěkná, vlasy měla až po boky a opět povlávali ve větru, jako dívce předtím, i když vítr nefoukal. S tím, jak z ní vyzařovala šedá zář mi připomínala nějakého hloupého nahraného ducha z filmů. Vždycky jsem se tomu vysmívala, že takhle přece nikdy nic vypadat nemůže. No... evidentně může. Sice jsem se stále nesmířila s tím, že by to měli být mrtví lidé, protože je to nesmysl, ale něco být musejí.

„Musíš," dívala se na mě naléhavě.

„Ale co musím?" Páčila jsem z ní zoufale.

„Charlie," ukázala rukou na medvídka a na tváři se jí rozlil úsměv. Co je s ním? Já to nechápu. Já musím ještě spát, jinak to není možný.

„How can I say this without breaking," začala zpívat znova. Zaskučela jsem a promnula si čelo. Mysli Jess, mysli.

„S Katie si moc nepokecáš," ozval se další hlas. Opět jsem se otočila okolo své osy, ale další dívku jsem neviděla. Celou dobu si stěžuju, že nikde není žádná holka a teď jich vidím, až moc na můj vkus.

„Tady nahoře," zasmála se. Zvedla jsem hlavu a přímo nade mnou seděla na větvi dívka, která mohla být podobně stará, jako já. Byla oblečená v obyčejných džínech a krátkém tričku, vlasy spletené do copu. Byla stejně černobílá, jako ta čarodějnice, co mi foukla do obličeje.

„Je s námi pouze měsíc, ještě... řekněme nedorostla do fáze normálnosti," pokrčila rameny a seskočila ke mně dolů.

„Víš, co je nejhorší?" Zeptala se.

„Že ti, co ještě nejsou normální vědí nejvíc to, co Katie říká je varování, ale bohužel tomu nikdo nerozumí, což je na nic a až znormální, tak už nebude vědět, co tím myslela. Pěkný medvídek mimochodem," zakřenila se a mluvila bez toho, aby mi dala prostor nějak reagovat, nebo aby se nadechla. S pootevřenou pusou jsem na ní zírala. Srdce mi prudce bušilo a já začínala vážně přemýšlet o tom, že se asi psychicky zhroutím.

„Ja jsem Blaer mimochodem, ty jsi Jess já vím, tvůj přítel tě zachránil tím, že ti dal Lacetol," kývala hlavou.

„Teda Matt mi připadal vždycky inteligentní, ale tohle docela podělal," nakopla pravděpodobně šišku ležící nedaleko od ní.

„Cože?" Vypadlo ze mě konečně nějaká reakce.

„Nechci být posel špatných zpráv, ale tím, že ti dal Lacetol, ti podepsal rozsudek smrti."

Fakt nestíhám a tím pádem se vám i omlouvám za opožděné odpovědi na komentáře či zprávy, ale všechno poctivě čtu a neuvěřitelně vás za to miluju, takže v tom určitě pokračujte! Odpovídat se samozřejmě pokusím, co nejdříve ♥. Jste nejlepší!♥

Love you all♥
-Vaše Eli♥