Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola třetí

Tvrdohlavě jsem pajdala dál a snažila se najít jakýkoliv povědomý bod. Ježíš, vždyť je to týden, co jsem tady byla, to jsem na tom s pamětí opravdu, tak špatně? Od té doby, co jsem na Michaela vyjela nepromluvil ani slovo. Já na něho nechtěla být hnusná, fakt ne, ale co mám dělat? Lhát mu? Říct mu, že je všechno v pořádku, že je to můj nejlepší kamarád, nebo, co to pro mě vlastně byl a pořád se zářivě usmívat? To nedokážu. Nehledě na to, že vlastně nemám tušení, co se tu děje. Jak tu mohu být? Nehledě na to, co byl ten Cornflek? Když jsem byla Vyvolená, nic takového tady nebylo. To bych si zaručeně pamatovala.

„Vymažou ti paměť, nebudeš si nic pamatovat princezno."

Prudce jsem se zarazila. Tohle mi říkal Matt. Je možné, že bych něco zapomněla? Že mi upravili paměť, a proto se nedokážu zorientovat a nevím, co je to Cornflek? Zavrtěla jsem hlavou. Blbost.

Nevyznám se tu prostě a jednoduše, protože jsem dement s nulovým orientačním smyslem. A Cornflek? No, to je záhada, ale kdyby se mi někdo hrabal v hlavě, tak bych to přece poznala.

„Zastavila ses z nějakého určitého důvodu?" Ozval se Michael. Otočila jsem se na něho. Jeho mi vzali. Jestli tento hnědovlasý kluk říká pravdu, tak mi z hlavy vymazali někoho, koho jsem znala celý život. Ale proč? Proč jeho si nepamatuju, ale Clare ano?

„Znáš Clare?" Zeptala jsem se ho přímo.

„Samozřejmě, že jí znám," protočil očima, jako kdyby to byla ta nejvíc stupidní otázka na světě. Následovně se však zarazil.

„Ty si Clare pamatuješ?" Vykulil oči údivem. Kousla jsem se do rtu a bodlo mě u srdce.

„Pamatuju," zamumlala jsem a rozešla se dál oním směrem.

„Počkej, ale jak to, že si Clare pamatuješ a mě ne? My tři jsme byli furt spolu, nejlepší kamarádi," zrychlil natolik, aby šel vedle mě.

„Nechci o Clare mluvit," zavrtěla jsem odmítavě hlavou a snažila se jít rychleji. Nepotřebuju se před ním rozbrečet.

„Proč ne?" nechápal.

„Michaele, ne," řekla jsem prosebným tónem.

„Jess," stál si na svém. Prudce jsem se zastavila a zamračila se na něho. Ten kluk prostě neví, kdy přestat.

„Protože je mrtvá," odsekla jsem naštvaně a rozpajdala se dál. Nechtěla jsem vidět jeho šokovanou tvář a už vůbec jsem nechtěla vidět smutek v jeho tváři. Clare byla moje nejlepší kamarádka a je pryč. Stýská se mi po ní, až moc na to, abych viděla, jak se po ní stýská někomu dalšímu.

„Jess," zavolal na mě. Ignorovala jsem ho a šla dál. Už bylo šero a dle mého odhadu bude tak za 20 minut úplná tma a já si stále nejsem jistá, kde to sakra jsme.

„Jessico!" Jestli je můj nejlepší kamarád, tak by měl vědět, že nesnáším, když mi někdo říká celým jménem no ne?

„Sakra Jess," chytil mě za paži a tím mě zastavil.

„Co chceš?" Vyštěkla jsem na něho.

„Jak-jak se to stalo?" Zeptal se.

„Do toho ti sakra nic není," snažila jsem se mu ruku vykroutit.

„Ale je," zamračil se a mé snahy si vůbec nevšímal.

„Pusť mě!" Zakřičela jsem na něho. Tenhle kluk, že byl můj nejlepší kamarád? Blbost! Jsem s ním teprve pár hodin, ale neskutečně mi leze na nervy.

„Řekni mi, co se s ní stalo," zopakoval.

„Ne," prohlásila jsem tvrdohlavě.

„Sakra Jess, byla to i moje nejlepší kamarádka!" Zafuněl naštvaně.

„To si já nemyslím. Nepamatuju si nic takového, proč bych ti vlastně měla vůbec věřit? Třeba jsi jenom pošuk, co si to celé vymyslel a teď ti dobře radím. Pusť. Mě." Poslední dvě slova jsem ze sebe dostala skrz zaťaté zuby. Nevím, kde se ve mně vzala tahle odvaha, ale líbí se mi to. Michael rychle zamrkal a najednou se díval někam za mě.

„Co je?" Nechápala jsem a otočila hlavu. Nevěřila jsem vlastním očím, skrze stromy bylo vidět světlo. Jelikož byl Michael v šoku, tak jsem mu ruku vyškubla a poháněná nadějí jsem se proplétala mezi stromy za oním světlem. Mohla by to být barabizna a v ní Matt? Nevěděla jsem, zda se tam vrátili poté, co se mnou odjeli do budovy s Květou, ale zoufale jsem v to doufala. Musí tam být. Musí. Prosím.

Jak jsem se k původu světla blížila tím víc jsem se toho, že tam Matt nebude obávala. Co, když se ženu přímo k jiné skupině? S tím mým kotníkem jim neuteču. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zahnat pesimistické myšlenky. Je tam. Určitě, protože jestli ne, tak je v háji. Vyšla jsem z lesa a zmateně se na budovu zamračila. Nevypadala, jako barabizna a není o kousek jinde? Tato budova, vypadala míň rozpadnutě, copak jsem se už úplně zbláznila?

„Jess, je to dobrý nápad?" Ozval se za mnou Micheal. Ahmpf, asi z toho kluka začínám mít ponorkovou nemoc. Je to možné po tak krátké době? Neobtěžovala jsem se s odpovědí a snažila jsem se nenápadně plížit k budově. Nejspíš by mě viděl i slepec s mojí „nenápadností", ale já si přišla jako ninja. Oknem ze kterého proudilo dovnitř světlo nebylo nic vidět a tak jsem přiložila ucho ke dveřím.

„Nathane, ty jsi idiot," uslyšela jsem zevnitř. Po tváři se mi rozlil úsměv. Je to jasné.

Brutálně rychle vydávám kapitolu, než mi zase přestane fungovat internet (co s tim je dneska twlee). Takže žádný kecy okolo, jenom děkuju za vaši mega aktivitu ♥
Love you all ♥
-Vaše Eli ♥