Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola dvacátá osmá

Probudila jsem se ochraptělá a měla jsem pocit, že jsem nepila snad měsíc. Notebook ležel vedle mě a do sluchátek mi stále hráli další a další díly Teorie velkého třesku. Sundala jsem si je a namáhavě se vyhrabala z postele, ke jsem zasyčela při setkání mého nohou se studenou podlahou.

Protřela jsem si unavené oči, za okny teprve svítalo a já už byla tuto noc potřetí vzhůru, cítila jsem se, jako kdybych vůbec nespala, i když je opak pravdou. Přešla jsem po špičkách ke dveřích a až tam jsem se probrala natolik, aby mi došlo, co se stalo, proč jsem se probudila sama. Onen osten v srdci se opět ozval, ale já se rozhodla se jím teď nezabývat, nechtěla jsem se znovu rozbrečet, momentální otupění bylo lepší.

Odemkla jsem dveře a se zívnutím vyrazila dolů do kuchyně. Dům byl naprosto tichý, všichni ještě spali. Tím lépe pro mě. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

To, že spí naprosto všichni jsem si ověřila ani ne dva metry od pokoje, kde jsem málem šlápla na Matta. Překvapeně jsem se zarazila a zírala na něho jako na zjevení. Párkrát jsem pouze zamrkala jenom proto, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

Nezdálo, opravdu tam spal.

Možná bych na něho měla šlápnout, zasloužil by si to. Proč sakra spí na zemi? Proč si neustlal na gauči? Blbec.

Neměla jsem energii s ním teď něco dělat a už vůbec s ním mluvit. Opatrně jsem ho přešla a po špičkách došla do kuchyně. Doma jsem se vždycky chodit po tmě, bála jsem se příšer z hororů. Tady mě to přešlo. Tma se ukázala jako má nejlepší kamarádka, mohla jsem se v ní schovat a neviděla jsem se v zrcadle, což si řekněme upřímně, je momentálně dost velká výhoda. Přijde mi, že poslední dobou vypadám, jako citrón, co proletěl křovím, nebo banán, nebo zatraceně cokoliv, co symbolizuje blond. Víceméně jsem žila v rozpadlém drdolu, kromě spánku a kruhy pod očima by si leckdo mohl splést s monokly.

Natočila jsem si vodu z kohoutku a vypila obsah skleničky. Voda ani nebyla studená, což jsem kdysi z duše nenáviděla, ale teď mi to bylo jedno. Chtěla jsem jen spát celý den, nebo třeba i celý život.

Špinavou skleničku jsem pouze položila do dřezu, příliš líná na to ji rovnou umýt, zamířila jsem zpět do pokoje, ale u gauče mě zarazila deka a polštáře.

Nech to tam ležet Jess, on si to nezaslouží, žádné pohodlí. Co jsi to vůbec za člověka? Matt na tebe vříská a ty mu chceš ještě dávat deku s polštářem? Jsi divná víš to? Nic mu nedávej.

Má ruka však sama od sebe popadla deku. Deku potřebuje, aby nenastydl a nebyl nemocný, což by ohrožovalo všechny, dělám to pro celou skupinu. Jo. Tak je to. Polštář si však nezaslouží, to už by bylo pro pohodlí.

Potichu jsem vyšla do schodů a zvládla se nepřizabít, což je výkon hodný... ehm nějakého olympionika, jehož jméno už jsem zapomněla, nebo týpka, co vylezl na Mount Everest, jehož jméno také nevím. Sakra se svými vědomostmi bych měla něco dělat.

Opět jsem přes Matta opatrně přešla, abych měla snadnější možnost útěku v případě, že by se vzbudil. Klekla jsem si k němu a opatrně, abych ho nevzbudila jsem přes něho deku přehodila.

„Jess?" Zamumlal. Ztuhla jsem. Ani jsem nebyla schopná provést svůj plán útěku, jenom jsem na něho zírala, bez jediného pohybu. Oči měl stále zavřené, takže bylo dost možné, že pouze mluví ze spaní. Jo, přesně tak, takže se uklidni Jess.

Pouze na škvírky, ale přesto pootevřel oči, což zcela zbortilo mou teorii, že spí. Prudce jsem se od něho odtáhla ruce, ale nezvedla se.

„Posral jsem to," zahuhlal. Evidentně byl v polospánku, což odehnalo mou ztuhlost a já se zvedla. Pozpátku jsem couvala ke dveřím a zastavila se, až ve chvíli, kdy jsem do dveří vrazila zády.

„Jo," souhlasila jsem nakonec a vlezla rychle do pokoje. Již automaticky jsem zamkla a opřela se o dveře čelem.

„Posral."

*

Přišlo mi, jako kdyby uběhlo 5 minut od doby, co jsem znovu usnula, ale jelikož už venku svítilo slunce, tak to asi nebylo možné. Nechtělo se mi vylézt, ale ozvalo se hlasité kručení v mém břiše a já si najednou nemohla vzpomenout, kdy jsem naposledy jedla.

Třeba Matt pořád spí a já jenom popadnu nějaký rohlík a zdrhnu zpátky. S veškerou odvahou, kterou jsem v sobě měla jsem se zvedla a přešla ke dveřím.

Buď přece rozumná Jess, nemůžeš se mu vyhýbat navždy...no i když... ne! Jídlo, mysli na jídlo.

Odemkla jsem dveře a vyšla na chodbu. Matt už na zemi neležel a deka byla taky uklizená. Sakra.

Odvahu Jess.

Zacouvala jsem zpátky do pokoje, svázala jsem si vlasy do upravenějšího drdolu a vzala si na sebe první mikinu, co jsem objevila. Když jsem v ní byla zabalená mohla jsem předstírat, že je to bariéra oproti okolnímu světu. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven z pokoje. Sešla ze schodů a uslyšela Nathanův hlas. To je dobré znamení, lepší než Mattův hlas. Vešla jsem do obýváku a všichni ztichli, jako kdybych tam vhodila bombu s náplní trapného ticha.

„Matt je v koupelně," protnul ho Nate. Austin jenom přikývl.

„Dobře," přikývla jsem a překvapilo mě, jak ochraptělý můj hlas je. Bylo to divné.

„V kuchyni jsou tousty, vezmi si," řekla Cass mladší.

„Díky," přešla jsem do kuchyně a dva si vzala. Nevěděla jsem, co jim mám říct a bála jsem se tu zůstat déle, aby se nevynořil Matt.

„Půjdu zpátky nahoru," řekla jsem tedy pouze a otočila se k odchodu.

„Ty Jess?" Ozval se Nate. Pomalu jsem se otočila a vyčkávala, co z něho vypadne.

„Mrzí ho to, vyčítá si to víc, než jsem ho, kdy viděl si něco vyčítat, teda kromě smrti Darcy, ale chápeš," zastal se ho. Nic jsem mu na to neodpověděla, pouze jsem se otočila a chystala se vyjít zpět nahoru, bez jakékoliv reakce, cokoliv bych totiž řekla by bylo hloupé, ale zavrzání dveří mě zarazilo.

„Myslíte, že z toho pokoje někdy vyleze? Nemůže tam přeci být navždy, bude mít přece hlad, nebo žízeň, nebo bude potřebovat do koupelny a př – proboha Jess," zarazil se uprostřed kroku a ručník, kterým si sušil vlasy mu spadl na podlahu.

„Spadnul ti ručník," zachraptěla jsem. Promluvit bylo jednodušší, než jsem očekávala, ale větší pitomost, jsem tedy říct nemohla. Matt na mě v šoku zíral a nevypadlo z něho ani slovo, byla to dokonalá příležitost k útěku, ale já se ani nepohnula.

Nemohla jsem.

Nevím, co říct, prostě nebyla nálada na psaní z důvodu, který se mi úplně nechce vypisovat na internet. Vím, že to není omluva, ale lepší než nic no ne?

Každopádně děkuju hrozně moc za Vaše úžasný komentáře a snad už to vydávání teď zase bude šlapat ♥
Love you all♥

Vaše Eli♥