Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola šestnáctá

Lidičky ♥ musíme si domluvit, jaký den chcete, abych vydávala ChAG, když mám totiž určený den, tolik to neoddaluju a cítím určitý závazek :D.
V pondělí každopádně vyjde nová kapitola, jelikož mám narozeniny a tohle bude něco jako dárek pro vás. Následující kapitola vyjde už v vámi zvolený den, který zvolí hlas většiny. Můžete jakýkoliv kromě pondělí, který už je zabraný pro Rosselu :D, tak pište své požadavky na den a samozřejmě budu moc ráda i za názor na kapitolu ♥. 

Vytřeštěně jsem se na ní otočila. Netvářila se zrovna nadšeně, že mě vidí.

„Co je? Na co vejráš?" Nechápala Mel. Tohle nevypadá dobře. Z jedné strany duch, co mě chce zabít a z druhé strany holka, co se tváří, že mě nechce zabít, ale skutečnost může být úplně jiná. Co budu sakra dělat? Obyčejným klackem se neubráním proti dvěma... ehm živým bytostem. Teda jenom jedné živé bytosti. Chci říct... no to je jedno.

Co mám asi tak dělat? Mel tu čarodějnici, nebo co to je, nevidí a pokud ji opravdu poslal Matt, tak mu potom řekne, že jsem totální magor, co bojuje se vzduchem.

„Na tohle není čas Jess, Matt vyšiluje," povzdechla si znuděně. Čarodějnice se na mě zle mračila. Mel naprosto ignorovala a vypadala, jakože jí z očí začnou lítat nože. Nastalé ticho prořízl hrom. No samozřejmě, proč tomu nedodat ještě děsivější atmosféru. Čarodějnice jemně pohnula zápěstím a z konečků prstů jí vylítl šedivý prášek. Téměř okamžitě se Mel skácela k zemi.

„Mel?!" Klekla jsem si k ní. Nehledě na to, jestli je můj přítel nebo nepřítel, tak Čarodějnice se bojím víc. Mel jako nepřítel by byla ta lepší volba než naštvat Čarodějnici.

„Tu jenom tak neprobereš," odpověděla Čarodějnice na moji snahu Mel vzbudit a prohlížela si své nehty, jako kdyby za nimi měla nějaký nepořádek.

„Co po mě chceš?" Zeptala jsem se vzdorovitě.

„Chci pomstu," usmála se na mě zářivě, jako kdyby na tuto otázku čekala celou dobu.

„Teď se trošku prospi, ano srdíčko?" Zjevila se přímo přede mnou a než jsem stihla cokoliv udělat, foukla mi do tváře stejný prášek, již podruhé za den...

„Když jsem se probudila první, co jsem ucítila byla bolest rukou a až potom mi začaly docházet ostatní skutečnosti, jakože jsem přivázaná ke stromu za pas a za ruce, nebo že prší jako z konve a já jsem promočená, až na kost.

„Už jsem myslela, že mi umrzneš dřív, než se probudíš," odhrnula mi Čarodějnice pramen vlasů z tváře, který stejně hned spadl zpátky. To už ji však nezajímalo.

„N-nic jse-em t-ti ne-neudělala," drkotala jsem zuby a neovladatelně se třásla. Ledový vítr se mi zakusoval do paží a promočené oblečení mě před chladem naprosto nechránilo, spíše naopak.

„Tahle hra mi udělala všechno," odrážel se jí v očích vztek. Co má tohle za smysl? Já přeci za tuhle hru nemůžu. Nevymyslela jsem ji, ani nezaložila.

„Nic si nepamatuješ, a proto si myslíš, že jsi nevinná? Slíbilas mi to!" Zakřičela na mě z plna plic a v očích se jí odráželi slzy. Nevěděla jsem však jestli vzteku nebo smutku. Pravděpodobně obojí. Nechápavě jsem na ní zírala. Slíbila jsem jí, co? Nehledě na to, že jsem ji nikdy dříve, kromě našeho předchozího setkání, neviděla. Ani povědomá mi není.

„Slíbilas mi to! Slíbilas, že to skončí!" Už opět jí vlasy divoce vlály okolo hlavy, přestože na to nebyly dostatečné povětrnostní podmínky. Nechápu, jak to dělá. Možná to má dramatický efekt, ale k ničemu jinému to není. Je to blbost. Stejná, jakože jsem jí slíbila, že to skončí. Jak bych to mohla udělat? Musí si mě s někým plést.

„Nepletu si tě, bylas to ty. Jessica Cleavlendová nadějná budoucí lékařka a vědkyně, co zruší tuhle hru," odpověděla, jako kdyby mi četla myšlenky. Z jejího hlasu sršela ironie a já byla čím dál tím víc zmatená. Budoucí vědkyně a doktorka? Jak bych mohla být zrovna tohle? Je mi teprve 18 a řekněme si to upřímně, nejsem zrovna génius. Můj největší úspěch byl prozatím dostat se do třeťáku a věřte mi, že občas mi to dalo zabrat.

„N-nejsem doktorka," dostala jsem ze sebe pouze. Měla jsem pocit, že každou chvíli si díky drkotajícím zubům prokousnu jazyk. Myslím, že mi nikdy v životě nebyla taková zima. Co bych teď dala za bundu, nebo třeba kombinézu a topení.

„Samozřejmě, že nejsi, to ti ale nezabránilo mi slíbit, že to spravíš, vyřešíš!" Chtěla jsem jí něco odpovědět, ale místo toho jsem bolestivě zalapala po dechu. Déšť zvýšil na intenzitě a kapky se do mě zabodávaly jako jehličky. Mé pesimistické já, už přemýšlelo, jak umřu na podchlazení. Jak to asi, tak dlouho může trvat? Matt mi to nikdy neodpustí... sobě to nikdy neodpustí. Byla chyba odcházet, nic pořádného jsem nezjistila, jenom informace o Jaredovi a původnímu účelu hry, ale nic, co by mi poradilo, jak vyřešit to, že vidím mrtvé, šedivé lidi.

„O-opravdu si m-mě, m-musíš s-s-s něk-kým plést," snažila jsem se krýt za clonu svých vlasů. Bezúspěšně už z nich byly pouze mokré provazce.

„Jess?!" Ozval se z lesa známý mužský hlas. Bože můj, co tady dělá? Tohle není dobrý nápad, Čarodějnice mu ublíží. Zbaví ho vědomí stejně jako Mel, která stále ležela pár metrů ode mě. Vlastně jsem neměla nejmenší tušení, jak je na tom. Čarodějnice se zadívala stejným směrem, odkud přišel onen hlas a na tváři se jí rozlil úsměv, který zatím nikdy neznačil nic dobrého. Proboha tě prosím, otoč se a nevracej se. Není to dobrý nápad. Prosím vypadni odsud.

„Jess?!" Jeho hlas se blížil a mnou začínala projíždět ještě větší panika. Proboha, nezaslouží si umřít.

Letím se učit a taky musím ještě přepsat Snílky (Custodian) z papírové podoby, takže letím a mějte se fanfárově a moc se těším na vaše komentáře ♥.
Love you all♥

-Vaše Eli♥