Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola čtyřicátá pátá

Hello!
Chtěla bych vám moc poděkovat za reakce u minulé kapitoly ♥ jste prostě nejlepší ♥
Dnešní kapitola je hodně ukecaná, ale taky je dlouhá, tak snad ta ukecanost nebude vadit :D
Enjoy!

Bála jsem se. Pozorovala jsem Matta, jak si zasouvá zbraň za opasek, jak si strká nože, kam se dá a jak si bere do ruky další zbraň. Tušila jsem, že ostatní dělají úplně to samé. Ozbrojují se. Jako do války.

Opravdu do války míříme?

Co bude za východem? Co jsem měla v plánu? Proč si prostě nemohu vzpomenout?

„Na," podal mi Matt pistoli. Nejdřív jsem se na ni nedůvěřivě dívala, ale nakonec jsem ji od něho převzala. Nebyla nejvhodnější chvíle na to, abych odmítala komukoliv ublížit. Samozřejmě, že mi to bylo proti srsti, ale kdyby někdo ohrožoval třeba Matta? Udělala bych to. Vystřelila bych.

Povzbudivě se na mě usmál a jemně mi přejel po vlasech. Trochu deprese se mu již z tváře stáhlo a zdálo se, že je odhodlaný uspět. Odmítali jsme si přiznat možnost prohry. Tohle vyjde. Nikdy jsem v nic více nedoufala. Nikdy jsem u ničeho nepotřebovala víc, aby to vyšlo. Jestli to selže... je konec. Skutečný konec.

Položila jsem zbraň na stolek a spojila své ruce za jeho krkem. Jemně se na mě usmál a paže mi obmotal okolo pasu. Stoupla jsem si na špičky a spojila naše rty v jemný polibek. Snažila jsem se nemyslet na tu bolest a strach po kterém polibek chutnal. Strach byl však na místě. Co bychom to byli za lidi, kdybychom se nebáli? Každý člověk se bojí, jediné, co se liší je, jak se strachem bojují.

Sedět nebo bojovat? Věřit, že vše dobře dopadne či riskovat? Nechat lásku pro tebe bojovat nebo bojovat pro lásku?

Co když se ani jedna možnost nezdá jako řešení? Co když mi jako odpověď na všechno stačil ten polibek? Otázka, na kterou jsem hledala odpověď celých osmnáct let.

Opravdu láska potká každého?

Ano.

*

Začalo se stmívat. Všichni jsme stáli před budovou a věděli, že už jde opravdu do tuhého. Bylo to tu. Skoro jsem měla pocit, že slyším odtikávání hodin. Matt ještě v domě něco hledal a já stále vedle Jacka. V domě proběhla velká debata o tom, co s Magg a liliputem provést, ale nakonec jsme se rozhodli, že jim dáme šanci. Přece tu šlo všem o jednu jedinou věc.

Dostat se domů.

Jen jsem nevěděla, jestli na nás všechny ještě nějaký domov čeká.

Tohle čekání mi drásalo nervy. Napětí by se dalo krájet a já měla chuť křičet. Jako kdybych uvnitř sebe měla něco, co potřebovalo se dostat ven. Cítila jsem nepříjemný pocit okolo žaludku a nervozita se mi zakousávala do každého kousku mého těla. Všichni tu věřili mému úsudku. Jenže co když nejsem tak chytrá, jak si všichni myslí? Co, když jsem to pochopila úplně blbě? Co když.

Co když.

Co když.

Co když.

Takových, co když otázek jsem v hlavě ještě neměla. Já jen potřebovala, aby to už bylo za námi. Abych už věděla, jak to celé dopadlo. Tohle mě užíralo. Bylo to horší než být v půlce tisícistránkové knížky a vědět, že k rozuzlení zápletky jsem ještě strašně daleko. Bylo to horší než čekat na výsledky přijímacího řízení na střední. Bylo to horší než čekat u zubaře. Bylo to horší než všechno.

Kéž by tu byla Clare. Ona by věděla, jak mě uklidnit.

„Nevěříš v sebe," promluvil Jack a já se zadívala na zbraň, kterou měl v pouzdře. Souhlasila jsem s tím, aby šel s námi, ale pořád jsem si nebyla úplně jistá, jestli souhlasím s tím, že měl u sebe zbraň. Pořád jsem se tak trochu bála, že zastřelí mě nebo Matta. Minulou hru by to udělal bez zaváhání. Vlastně mu tu nevěřil nikdo, ale byli jsme v tak zoufalé situaci, že jsme to všichni byli ochotní risknout.