Vyvolená: Hra pokračuje✅

Kapitola třicátá

Tak ses dočkala Markétko ♥ a tahle kapitola je pro tebe šunkofleku ♥

Probudil mě kouř a neschopnost se pořádně nadechnout. Když jsem otevřela oči zjistila jsem, že ležím na zemi s rukama přivázanýma k topení. Všude okolo mě se nacházel kouř v takovém množství, že skoro vypadal jako mlha.

Pozitivum bylo, že mým tělem neprojela okamžitá panika. V mozku mi to akorát začalo šrotovat, jak se odsud dostat pryč. Provazy byly pevně utažené a mé rozedrané zápěstí plakaly i přes obvazy. Poblíž mě se nacházelo vůbec nic, čím bych mohla pouta rozříznout a škubat rukama mi bolest nedovolovala. Jako geniální myšlenku mě tudíž napadlo křičet. Originální a promyšlené, že?

„Matte!" Zavřískala jsem z plných plic a následně se málem zadusila přívalem kašle. Proboha, já se tu snad udusím. To není možné. Musím se odsud nějak dostat. Musí být nějaké řešení. Musí!

„Matte! Matthew!" Křičela jsem a do hlasu se mi začalo prodírat zoufalství. Třeba se ke mne vůbec dostat nemůže. Třeba hoří na schodišti a já byla odsouzena k bolestivé smrti.

Zničehonic se přede mnou zjevila dívka. Dosud jsem jí podle mě nikdy neviděla a zcela jistě nebyla z Mattovy skupiny. Měla hnědé, až načervenalé vlasy, přes ústa a nos roušku, aby se chránila před kouřem. S naléhavým pohledem na mě upírala své hnědé oči.

„Vzpomeň si!" Zakřičela na mě. Přes roušku jí skoro nebylo rozumět. Překvapeně jsem na ní zírala. Vzpomeň si? Cože? Na co? Nechtěla by mě radši rozvázat? To se mi zdá jako mnohem lepší nápad než honba za vzpomínkami.

„Vzpomeň si nebo umřeš!" Zatřásla mi s rameny a ohlédla se za sebe, jako kdyby slyšela něco, co já ne. Když se podívala opět na mě v očích měla strach. To nás tu chce nechat obě zemřít, jen kvůli tomu, abych si na něco vzpomněla?

„Jessico, musíš si vzpomenout. Prosím!" Naléhala znovu. Jak mám asi vzpomínat nebo jenom přemýšlet, když se tu asi každou chvíli udusím? Myšlenky mi přehlušovalo praskání ohně a hukot v uších. Kde je zatraceně ten Matt, když ho člověk potřebuje? Dívka se ke mně natáhla a jemně mě cvrnkla těsně za uchem. Co to-

„Musí se mě pokusit zabít, pak je šance, že si vzpomenu," odpovídala jsem zrovna blonďatému chlapci zhruba v mém věku. Vlasy měl dokonale učesané, jako vždycky. Hnědé oči vykulené. Vždycky mě nějakým způsobem fascinovalo, jak je má hnědé, i když je blonďák. Byl jedním z lidí, kterým jsem tady věřila nejvíc, a navíc byl jeden z mála lidí, co mě o moc nepřevyšoval, což byl velký důvod k přátelství.

„Zbláznila ses? To je šílený Jess, vždyť tam umřeš. Nehledě na to, že je to nesmysl," odporoval a měl přitom nasazený svůj typický nesouhlasný výraz, který měl na tváři více než polovinu času mého pobytu. Ten kluk se málokdy usmíval.

„Není, budu mít klíčové slovo. Domluvila jsem to s Jackem, že mi předá dopis, do kterého jsem ho napsala. Podle mého výzkumu to vyjde," protestovala jsem více odhodlaně, než jsem se cítila. Ano, můj výzkum sice mou teorii podporoval, ale 100 % jisté to nebylo. Nebyl však čas na hlubší průzkum. Bylo to buď teď nebo nikdy.

„Co je vlastně Babí léto? Nikdy jsi mi to neřekla," zeptal se s otazníky v očích. Vždycky tak zvědavý. To jsme měli společné. Na tváři se mi rozprostřel připitomělý, rozněžněný úsměv, když jsem si vybavila Babí léto.

„Vzpomínka."

„Jess!" Probudil mě z podivného stavu povědomý hlas. Otevřela jsem oči. Dívka byla pryč a místo toho se přede mnou skláněl Matt. Ústa měl zakrytá černým tričkem a v ruce držel utěrku na nádobí, kterou mi ihned obmotal okolo úst a nosu.

„Spát je opravdu, ale opravdu špatný nápad," zakřičel na mě na protest, mezitím, co už pracoval na provazu držící mé ruce. Přišla jsem si podivně otupělá a ani neměla tendenci mu odporovat, že jsem nespala. Nevěděla jsem totiž, jak mu to popsat. Nebyl to sen, byla to vzpomínka.

„Co je vlastní Babí léto?"

„Vzpomínka."

Babí léto není věc. Je to přezdívka. Je to knížka. Pohádky na dobrou noc, co mi babička četla, vždycky, když jsem u ní byla v létě. Byla to naše tradice, až té knížce začala babička říkat Babí léto. Byla to jenom naše tajemství. Klíč ke zničení hry je knížka?

„Posloucháš mě?" Zatřásl se mnou Matt. Zmateně jsem na něho zamrkala. Měla jsem podivný pocit zadostiučinění. Dokázala jsem to. Docvaklo mi, co je Babí léto.

„Musíme utéct Jess," chytil mě za tváře, aby se ujistil, že ho poslouchám. Teprve, až nyní jsem zaregistrovala, že už mám volná zápěstí.

„Musím na půdu," odpověděla jsem mu najednou zcela jistá. Nemám nejmenší tušení jak, ale věděla jsem, že ta knížka tam je. A že ji musím získat.

„To nemůžeš myslet vážně, na půdu? Zatraceně Jess všimla sis, že tady hoří?" Odsekl mi, v zelených očích strach smíšený s naléhavostí. Já, ale věděla, že nemůžu utéct. Ne dokud se nedostanu na tu půdu.

„Je tam Babí léto, Matte musím tam!" Naléhala jsem a zvedla se. Sice jsem následně zavrávorala, ale adrenalin mě poháněl dál. Musím se tam dostat, i kdybych za to měla zaplatit nějakou popáleninou. Tvářil se zmateně. Nechápal, co myslím tím Babím létem. Nikdy jsem mu to neřekla.

„Matte musíš pryč, vypadni odsud ven, já musím na půdu. Hned přijdu za tebou, slibuju," chystal jsem se vyrazit z pokoje směrem k půdě, ale Matt mě pohotově chytil za paži.

„Myslíš, že tě nechám jenom tak jít? Za chvíli se to tady zřítí. Není čas na nějaké Babí léto, ať je to cokoliv nestojí to za to," zavrtěl odmítavě hlavě. Matte, kdybys jenom tušil. Měla jsem mu to říct. Měla jsem mu dát přečíst celý ten dopis, měla jsem mu o Darcy říct už dřív a neměla jsem si hrát na hrdinu.

„Prosím věř mi, prosím," zakňučela jsem, tak potichu, že jsem ani nevěděla, jestli mě slyšel. Všechno na mě dopadalo. Musela jsem se dostat nahoru, i přes všude přítomný kouř, praskání ohně a strach proudící v mých žilách. Co, když jenom zbytečně riskuju a nahoře nic není? Co, když knížku už oheň dávno spolkl? Matt si pro sebe něco zamumlal a následně protočil očima. V tu chvíli jsem věděla, že mám vyhráno a zároveň jsem věděla, že půjde semnou i přes mé protesty. Nechtěla jsem ho ohrožovat, ale znala jsem ho. Nenechá mě jít samotnou. Propletl si prsty s mými a vyrazil ven z pokoje. Se mnou, jako vlajkou vlající za ním.

Věděla jsem, že to musím udělat, ale bála jsem se, že nás vedu na sebevraždu. Vzpomínka mi totiž v hloubi duše tvořila jistotu, že v sobě skrývá víc, než se na první pohled zdá.

ČistýsČistoučistiličinčilovýčepec.
Je tu pateek ♥ wuhuu ♥.
Inu. Nic chytrého, co říct mě nenapadá, tak asi nic. Omlouvám se, že jsem nevydávala, ale bylo toho hodně  blabla to nikoho nezajímá, je mi to jasný :DD.
Každopádně snad se vám kapitola líbila a zanecháte nějaké reakce ♥
Love you all♥

-Vaše Eli♥