Last warning [DOKONČENO]

XLVI.

Na pár minut nastalo ticho, než se neznámým zahaleným vetřelcům dostalo povelu od prostředního. Ti se rychlostí blesku okamžitě rozběhli za vystrašenými lidmi krčících se na druhé straně sálu.
Mé srdce, jakoby sevřela neviditelná ruka.
„Kde je Kristin?" pohledem jsem skenoval tváře mých rodičů. To byla jediná věc, co mě v tuto chvíli zajímala. A každou sekundou lidských výkřiků se ve mně zvětšoval strach a panika.
„Viděli jsme, jak někdo po rozsvícení běží ze sálu pryč s dívkou přehozenou přes rameno... Musela to být Kristin." vydechla matka a vydala se po schodech dolů do středu dění.
„Proč jste jí nepomohli sakra?!" vykřikl jsem zoufale a s hrůzou prosvištěl kolem matky nečekajíc odpověď a rozběhl se, co mi nohy stačily pryč.
Ve vzduchu jsem zachytil krom strachu i Kristinin pach.

Za každou cenu jsem se chtěl dostat pryč, ale nebylo to tak lehké, jak vypadalo.
Z nenadání se přede mnou objevil jeden ze zahalených a pod černou maskou zavrčel.
„To jsi ty?"

Počastoval jsem ho nechápavým pohledem a jedním krokem vzad jsem si od něj držel odstup.
„Co tu u všech ďasů děláte?!" zavrčel jsem snad zlostněji než muž za maskou. Cítil jsem z něho nelidský pach a už při prvním pohledu na všechny neznámé mi byla jedna věc jasná. Jsou stejní jako já.
Jsou to upíři.

Byl jsem zmatený. Rodiče jsi byli takměr jisti, že upíři skoro vyhynuli až do doby, kdy jsem zjistil, že máme s učitelem ze školy "hodně společného". A tím to všechno začalo. Najednou mám strach, že moje rasa je každý druhý mezi lidmi.
A další věc, která mě zaráží je, proč jsou proti nám? Kvůli čemu dospěli rozhodnutí, že se nás rozhodli zabít?
Málem jsem zahloubaný v otázkách nepostřehl, že muž o hlavu menší než já ztratil trpělivost.
Jen tak a tak jsem se vyhnul jeho úderu pěstí a o fous i dalším jeho chvatům.
Už od pohledu bylo poznat, že je v boji z blízka zkušený a mě coby nezkušenému dělalo problém s ním držet krok.

Jen koutkem oka jsem postřehl, že se rodiče vrhli do boje také, aby zachránili životy lidí, kteří si to zřejmě ani nezasloužili. Polovina z nich byla falešná, podfukářská banda idiotů, ale i tak nebylo správné je nechat smrti, přeci jen... Ta trocha lidskosti v nás zbyla.
Povedlo se mi do boje jakýsim způsobem dostat a po pár minutách vyhýbání, kdy mě nepustil k jedinému útoku, jsem se konečně do souboje zapojil.
Chvíli mi trvalo jej od sebe odehnat. Když se mi naskytla příležitost, odstrčil jsem ho co největší silou a rozběhl se pryč ze sálu.
V momentě, když jsem proskočil jedním z rozbytých oken, přestal mě pronásledovat.
Jak to?
Muž pod maskou zavrčel, zlostně odkopl pár střepů zpod jeho nohou a zmizel stejně tak, jako se objevil.
Hned několik sekund poté, jsem ho zpozoroval, jak se přikradl ke svým obětem a za doprovodu křiku jedné ženy, se jí zakousl do krku.
Polkl jsem a rozběhl se pryč po vůni Kristin.
Běžel jsem zahradou a dával si bacha, kam šlapu. Najednou vůně po Kristin zmizela.
Úplně. Z ničeho nic, u brány se vůně vypařila.
Chvíli jsem tam stál bez hnutí a snažil se, moc se snažil ve vzduchu zachytit aspoň nepatrný náznak toho, že tu Kristin byla.
Bohužel marně.
Najednou jsem si u brány porostlé růžemi něčeho všiml. Byl to malý, přeložený papírek napíchnutý na jednom z trnů v záhonku růží. Byla ta tma, a tak jsem pořádně neviděl, co bylo napsáno na přehnuté straně, a tak jsem ho prostě sundal a rozevřel.
Čekal jsem, že to bude jen prázdný papír, a že tu jen ztrácím čas, ale možná mi štěstí přálo?

Na papíře byl ručně psaný vzkaz.
Byla moc velká tma, aby to normální smrtelník mohl přečíst, ale já jsem s tím tolik problémů neměl.
Klepaly se mi ruce ze stranu o Kristin.
Na papíře bylo napsáno:

Vypadá to, že jsi chytřejší, než si mí společníci mysleli, Nickolasi.
Ale zřejmě ne natolik, jinak by si svou vyvolenou nenechal samotnou, viď?
Zaplatíš za to, co jsi udělal, nebo někdo jiný, Tobě milovaný. To je snad mnohem lepší trest.
Budu na tebe čekat, snad se potkáme co nejdříve.
- pozdrav Tvé noční můry.

Papírek jsem pustil na zem a na chvíli zkameněl, když se kolem mě něco prohnalo.

...

Přeji všem to nejlepší do nového školního roku! ^^
A taky chci říct... Ano! Já opravdu žiji!
Jen mi trvalo vymyslet pokračování, díky dlouhodobému spisovatelskému oknu.
No, ale už jsem zase tady, živá a zdravá (no, vzhledem k tomu, že začala "doba nemocí", nesmím být na začátku školy pozadu, že? -,- ale to nic, svoje problémy s rýmečkou zvládnu, nemusíte se o mně bát.)

Snad se kapitola líbila! Nezapomeňte na hlas a komentář. Budu se na Vás těšit u další kapitoly! ~
^^