Last warning [DOKONČENO]

XX.

Tělo se proti mně bouřilo, ale dalo se to překonat.
Nesmí se stát to co minule... Nikdo by Kristin nezachránil.

Najednou knížku zavřela a odložila stranou. Její oči de střetly s těmi mými.
"Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem tě neviděla se smát." pootočila hlavu v roztomilém gestu a ruce si dala pod stůl.
"To přemýšlíš nad takovými věcmi? Huh... Nemám důvod se smát." odpověděl jsem rychle a se zavřenými ústy jsem si přejel jazykem po ostrých špičácích.
Toto mi hned dalo další důvod se nesmát.
"No... Ještě jsem se tě na něco chtěla zeptat." přitiskla si hrnek k ústům a po několika douškách čaje hrnek zase položila.
"Poslouchám." zašklebil jsem se a pozoroval její roztomilý výraz.
"Ehmm.. Já.. No... Chtěla jsem se zeptat, jestli by jsi..." hledala slova, při čemž se její srdce roztlouklo dvakrát rychleji.
Přimhouřil jsem oči, abych zahnal zlé myšlenky a upřel svůj pohled zase na ni.
"Jestli bych co?" zvedl jsem obočí.
"Jestlibyjsisemnoušelnaples." řekla tak rychle a potichu, že jsem vůbec nepostřehl co říká.
"Vůbec jsem ti nerozuměl." složil jsem si ruce na prsou.
"Jestli by si šel se mnou na ples." špitla při čemž se ji začaly červenat líčka. Postřehla, že se na ní dívám a sklopila hlavu.
Ples?
Trochu vyvedený z míry jsem na ní zíral jako na boží stvoření.
"Cože?" řekl jsem zaskoceně a díval se na ni nechápavě.
Nikdo mi neříkal nic o plesu...
"Promiň... Já vím, že to byl špatný nápad se tě ptát." zčervenala ještě víc a vystřelila ze židle.

Už už si oblékala kabát, ale já ji zadržel.
"Půjdu." chytil jsem ji za ruku a trochu se usmál.
Kristin zkoprněla a hleděla na mně.
Nedokázala ze sebe vypravit jediného slova, jakoby snad byla připravená, že ji odmítnu.
"Jen jsem byl zaskočený, protože mi nikdo o plesu nic neříkal." ujasnil jsem a pustil její ruku.
Najednou se rozzářila jako slunce a štěstím mě chtěla obejmout, ale já ucouvl.
Stejnou chybu neudělám.
"A kdy že to je?" poškrábal jsem se na zátylku.
Byl jsem dost skrčený, abych na ní viděl, ale v další pozici bych si musel rovnout kleknout.
"Za tři dny." usmála se a oblékla si kabát.
"Děkuji moc za čaj." zamávala mi u branky našeho plotu a rozběhla se pryč.

Zavřel jsem dveře a plácl se do čela.
"S čím jsem právě souhlasil?" zabrblal jsem si pro sebe.
Jediná záchrana je, že si pár tanečních kroků pamatuju z děctví, ale žádná sláva...

Při přemisťování do pokoje mi podjela noha a  praštil se o pár schodů pode mnou a přistál na podlaze.
"Měl bych se naučit chodit." syknul jsem a ležel tam dál.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem si nezlomil páteř, ale tahle myšlenka byla zamítnuta hned po tom, co jsem se zvedl.
Tentokrát pozorněji jsem se vydal nahoru a úspěšně vplul do pokoje, kde jsem otevřel okno dokořán.
Její vůně jen tak z tohohle domu nezmizí.