Last warning [DOKONČENO]

XXXIV.

"To nemyslíš vážně, že ne?" otočil jsem na něho hlavu a držel se, abych ho nezabil.
"Ale ano myslím, stejně tak vážně jako tvůj slib včera." zavrňel a olízl si rty.
"Ne." zvážněl jsem a postavil se před Draca.
"Tvoje docházka ve škole je strašná, chceš snad, aby na tvoje rodiče zavolali sociálku?" zvedl pobaveně obočí.
Má pravdu... Zavrčel jsem nesouhlasně.
"Jenom se jí dotkneš bez jejího souhlasu, utrhnu ti hlavu." propaloval jsem ho pohledem.
"Slibuji." zvedl ruku v gestu a sladce se usmál.

**
Sedl jsem si na roh mé postele a zadíval se na Kristin. Její bledá tvář mě docela děsila. Začínala připomínat spíše neživou bytost, kterou jsem byl shodou okolností já sám. Všiml jsem si, že se začala probouzet.
A je to tady... Okamžik, kdy jí všechno řeknu.
Když otevřela oči, stoupl jsem si a kousek odstoupil, což bylo jen dobře, protože Kristin po pár vteřinách vykulila oči, zřejmě když si vzpomněla co se stalo a vystřelila z postele na druhou stranu pokoje, kdy vrazila do skříně a začala lapat po dechu.

Chtěl jsem jí uklidnit, ale zastavila mě v půli cesty.
"NEPŘIBLIŽUJ SE!" vykřikla a prsty si ohmatávala obvaz na krku.
"Hlavně se uklidni." řekl jsem a nespouštěl z ní oči.
"Jak se mám proboha uklidnit?! Chci okamžitě PRYČ! Co- co se to sakra děje?!" vyhrkla a začala se třást od strachu.
"Nejsem ten za koho mě považuješ... Vlastně ses do toho zamotala sama. Snažil jsem se tě od sebe ve škole za každou cenu odehnat, ale ty..." nedokončil jsem větu a udělal tu největší blbost, která mě v tu chvíli napadla.

Jako bych se snad teleportoval, taková to byla rychlost, ocitl jsem se těsně před ní a... A políbil ji.
Cítil jsem, že v sobě zadusila křik, ale neodtrhla se. Cítil jsem její hebké rty a nemohl jsem se toho pocitu nabažit. Její tep byla svižná melodie a s tím i jediný zvuk, co byl v pokoji slyšet.
V tu chvíli by šel slyšet spadnout i špendlík.
Ale stejně tato chvíle někdy musela skončit.
Ani jsem si nevšiml, když mě odstrčila a sama spadla na zem. Její tváře byly červené a oči plné slz.
"Nickolasi... Řekni mi všechno." špitla a zadívala se na mě
"Pravdu." dodala, než jsem stihl cokoliv říct.
"Nejsem člověk Kristin." odpověděl jsem skoro zdrceně a otočil se k ní zády, jako bych se styděl, nebo nechtěl, aby se mi dívala do očí.
"Já.. Já jsem stvůra." stáhlo se mi hrdlo.

Najednou se otevřely dveře.
Myslel jsem, že Kristin utekla, ale místo toho se ve dveřích objevil Draco ten tu tak chyběl.
Podíval se na mě a pak jakoby se nechumelilo usmál na dívku opírající se o skříň.
Její křik mi málem utrhl uši.
  "Já- já myslela, že jsou takové věci jenom v knížkách." vykřikla později a odsunula se od Draca.
"No dovol, já nejsem VĚC." zamračil se a stoupl si ke mně.
"Tak a je to." poplácal mě po zádech. Ozvala se bolest stále nezahojených ran.
"Blbečku." syknul jsem a podíval se na Kristin. Oči měla stále dokořán a obličej byl bílý sotva jako křída.
"Řekněte mi, že jsem se praštila do hlavy..." vydechla a kmitala očima mezi mnou a Dracem.
"Upíři..?" špitla spíše pro sebe.
"Bravo!" zasmál se bratranec a poklepal si nechtem na jeden ze zubů.
"Jsou pravé." usmál​ se snad ještě víc.
"Přestaň dělat blbosti. Je toho na ní moc." zavrčel jsem na něho.
"Nickolasi, ty taky?" řekla roztřepaným hlasem.
Přikývl jsem a vyhnul se jejím očím.