Last warning [DOKONČENO]

XIX.

Uběhlo několik dní a stále jsem nemohl z hlavy dostat toho učitele, který si očividně spletl cestu do blázince s naší školou, která od něho ale stejně nemá daleko.
Mezi tím jsem se konečně zbavil Draca, což já potřeboval a jsem za to neskutečně rád.
Rodiče jsou zase někde v tahu a mám dům sám pro sebe.

To jsem si do teď myslel, než se dole ode dveří rozezněl protivný zvuk zvonu oznamující příchod nějaké osoby.
Trochu naštvaný, že snad nikdy nebudu mít klid jsem šel dolů.
Zvonek de ozval znovu.
"Už jdu!" zabručel jsem a vytáhl ruce z kapes.
Neobtěžoval jsem se kouknout, s kým mám tu čest a hned otevřel dveře.
Málem jsem ji přehlédl.
Malá dívka s červenou šálou, černým kabátem a černou čepkou naraženou na hustých oříškově hnědých vlasech stála přímo přede mnou a v ruce něco držela.
"S čím ti můžu pomoct?" zeptal jsem se líně a trochu se přikrčil, abych ji neztratil a při tom jsem se opřel jednou rukou o dveře.
"No..já, teda no, zapomněl sis ve škole sešit." vykoktala ze sebe a natáhla ruce blíž ke mně se sešitem.
"Aha..." zabručel jsem a sešit si vzal.
Už se chystala k odchodu, ale bylo mi ji líto. To se kvůli přihloupému sešitu tahala přes půlku města, aby mi ho donesla?
Snažil jsem se vypadat mile, ale to je jedna z vlastností, jenž jsem se nepřiučil a díky tomu nemám v tomto oboru moc zkušeností.
"No... Nechceš dovnitř? Venku je docela zima." prohlížel jsem si ji a stále se opíral o dveře.
"J-já nechci obtěžovat." vyhla se očnímu kontaktu a sklopila hlavu, ale i bez jejich červenajících se tváří jsem cítil, že ji srdce bije dost nahlas a nepravidelně.
Prokroutil jsem očima a odkašlal si.
Zvedla hlavu a zkoumala mě pohledem.
"Pojď už, nebo se nachladíš." rozkázal jsem a když poslechla zavřel jsem konečně dveře, ze kterých foukal studený vítr.
Vzal jsem ji kabát a pověsil na věšák, při čemž jsem si přivoněl k té úžasné vůni, která se začala linout celým domem.
"Chceš čaj?" otočil jsem se k ní.
Seděla na židli u stolu a přihlížela si obal knihy, kterou jsem tam odpoledne položil.
Viděl jsem lehké pokývaní hlavou, když začala listovat knížkou.
Je roztomilá.
S lehkým úsměvem, který není u mne zvykem jsem se vydal připravovat čaj.
"Máme jenom zelený, nevadí?" zkoumal jsem poličku nad linkou.
"V pohodě." ozval se za mnou příjemý hlas.
"Rád čteš?" zeptala se po chvíli.
"Občas." otočil jsem se k ní.
Všiml jsem si jak sebou cukla a sjela pohledem na stůl.
Ona si mně prohlíží jo?
"Máš překrásné oči." zvedla pohled od stolu a podepřela si hlavu rukou.
"Překrásné jo?" uchechtl jsem se.
Co to se mnou je?! Já se nesměju... Nikdy!
"Nikdy jsem takovou barvu neviděla." dodala a prohlížela si mně dál. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a začal si ji prohlížet, stejně jako ona před chvilkou mne.
Lehce pihovatý obličej, malý roztomilý nos a velké zelené oči.
Moje pozorovaní přerušil pískot konvice, která oznamovala, že je voda vařící.
Otočil jsem se a chtěl konvici chytit za rukojeť, ale nechtěně jsem sáhl na vařící kov na boku.
Sykl jsem a popálený prst jsem strčil do pusy, což zapříčinila reakce prst zchladit.
Později mi došlo, že by voda byla lepší a proto jsem poraněné místo polil studenou vodou ve dřezu.
Viděl jsem jak se popálená kůže hojí a za chvíli tam nezbylo nic než malá červená skvrnka, která stejně později zmizela.
Chytil jsem konvici, tentokrát správně a zalil tak čaj v hrnku.
Horký hrnek jsem položil před Kristin a pozoroval jsem ji při čtení mé knížky.