Last warning [DOKONČENO]

III.

Vběhl jsem do koupelny v pokoji, nijak jsem se neobtěžoval sundat oblečení a pustil jsem na sebe ledovou vodu ve sprchovém koutě.
Pomalu jsem si chladil hlavu.

Proč je dneska teprve pondělí?
Nechci být v přítomností lidí!
V hlavě jsem měl jenom tu holku...

"Nickolasi, ty už jsi doma?" uslyšel jsem dole mámu.
Zastavil jsem ledovou vodu a sundal ze sebe mokré oblečení.
Kolem pasu jsem si obvázal ručník a vyšel na chodbu.
Málem mi to uklouzlo.
"Jo." zahulákal jsem na ni z chodby a přes zábradlí nakoukl do obýváku.
"Tak jak ses měl?" ptala se matka z kuchyně.
Tohle si asi nechám pro sebe...
"Dobrý." zamumlal jsem a vešel zase do pokoje.
Žuchnul jsem s sebou do postele a v zápětí usnul. Jen tak pro info, upíři taky spí.

Probudil mně až nesnesitelný hlad.
Venku už se stmívalo.
Dole jsem slyšel rodiče a proto jsem se rychle narval do tepláků a nějakého trika, které jsem ani nevěděl, že mám.

Hned na schodech jsem ucítil vůni. Přeskočil jsem asi polovinu schodů a řítil se do kuchyně.
"Můj milovaný syn má hlad?" ušklíbl se otec a opřel se o židli, na které seděl.

Kuchyň je velká a prostorná, ale jak nad tím přemýšlím... K ničemu nám není. A myslím, že se tu nikdy vařit nebude.

Trochu jsem se zamračil a natáhl se pro pytlík s tekutinou, který mi podávala matka.
S rodiči jsem nikdy nejedl a ani jíst nehodlám. Je to prostě můj zvyk a proto jsem se rychlejším krokem vydal do pokoje.
  Tyhle schody mě začínají pomalu štvát. Pořád chodím nahoru a dolů..!

Pokoj jsem zamkl a hned za dveřmi jsem se pustil do jídla.
Slastně jsem vydechl a fedroval se tím, dokud jsem pytlík totálně nevyždímal. Asi pro představu...jím jen dvakrát do týdne a to je zatraceně málo.
Olízl jsem si rty a prázdný obal hodil do koše vedle sebe.
Později jsem se pustil do vybalování krabic, které stále strašily v pokoji.
Namáhavá práce mně tak unavila, že jsem nedošel ani do postele a bez většího přemýšlení jsem se uvelebil na zemi.
Jsem hrozně líný a k tomu pořád ospalý... Co se dá dělat, já se nezměním.
><><><><><><

Probudil mne rámus v podobě budíku na druhé straně pokoje.
Jakožto upír mám velice citlivý sluch a proto mi málem explodovaly ušní bubínky.
A to zdaleka není to nejhorší.
Musím jít do školy...

Myslím, že nebyl nejlepší nápad spát na zemi. Všechno mě teď bolí! Jsem debil...
Udělal jsem ranní hygienu a vydal se spokojeně do obýváku.
Rodiče už tu nebyli a já si začal obouvat boty.
Zatracený tenistky! Zápasil jsem s nimi pěkně dlouho, ale nakonec jsem boj vyhrál. Málem jsem to nestihl do školy...

Takže lidi, další kapitola za námi...
Tahle byla taková 'oddechová' což u mě není zvykem a proto chystám něco na další, abych vám to vynahradila.
Napište mi komentář a nezapomeňte na hlas ;)
Vaše Terka ...