Last warning [DOKONČENO]

XXXVIII.

Pohled Kristin

Stála jsem u dveří koupelny a křičela. Křičela jsem, aby přestali. Ano, byl to stupidní nápad, Draco si to zaslouží, ale tohle je moc. Moc na mě.
Všude na zemi byla krev, kterou jsem tu s ním roznesla. Dělalo se mi zle.
  Jakmile jsem spatřila Nickolasovy oči, došlo mi, že tohle zase taková sranda nebude. Byl rozčílený. Rozčílený do nepříčetna.
Praštil s hnědovláskem o zeď a v tu chvíli mi něco dopadlo k nohám.
Sklopila jsem pohled k "věci" a tělem se mi v tu chvíli prohnal takový strach, že jsem začala couvat do koupelny s hrůzou, která mi určitě byla vidět v očích. Vybavily se mi všechny vzpomínky. Na Les, krev, cizího muže, Draca a tmu... To všechno při pohledu na černý prsten na podlaze.

Viděla jsem Draca, jak se pomalu zvedl ze země, jeho ruce se chvěly, podobně jako ty mé. Rozhlédl se po pokoji, jakoby tu snad byl poprvé a pohledem zabloudil do koupelny. Vykřikla jsem, když se jeho oči střetly s těmi mými. Chtěla jsem ještě o krok ustoupit, ale zády jsem narazila do umyvadla.
V tu chvíli Draco vyjel po Nickovi a oba dva zmizeli z mého zorného pole. Srdce jsem měla snad až v krku. Ozvalo se pár dunivých ran a sklo tříštící se o zem. Chytla jsem se umyvadla a strachem ani nedýchala. Neměla jsem odvahu odlepit se z místa, nebo snad zavřít dveře, prostě jsem jen stála a v hlavě si přehrávala, co všechno se může ještě stát. A při těch představách mi tuhla krev v žilách.
Když jsem zvedla hlavu, začala jsem hystericky křičet, tak hlasitě, jako nikdy v životě. Stál u mě. Draco byl jen krok ode mě a pohledem se mi propaloval do kůže. Jeho výraz byl bez emocí, vypadal jako mrtvý, bez života...
  Ztrácela jsem se v nočních můrách skrytých v jeho obličeji a po tvářích mi stékaly slzy. Konečně jsem se probrala, chtěla jsem utéct, ale podklouzla mi noha na krvi a bouchla jsem sebou o dlaždičky na podlaze.
On mi během vteřiny přispendlil ruce k zemi, div mi je nerozdrtil a chystal se mi zakousnout do krku.
Nepřestávala jsem křičet, kopala jsem nohama, ale nic nepomáhalo.
Volala jsem přes histerický křik Nicka, ale on tu nikde nebyl...

Najednou jsem přestala. Možná všechno skončilo. Krkem mi projely dva ostré špičáky a v tu chvíli, se čas kolem mě zastavil. Svět se mi začal ztrácet pod černými šmouhami.
Zdálo se mi, že strach pominul, jakoby všechno zlé zmizelo. Bylo mi najednou tak krásně... Ale tma mi znemožňovala vidět realitu.
Realitu, kterou představoval hněsovlasý kluk, bez kontroly snažící se vysát ze mě duši. Nebránila jsem se, jen s klidem sledovala chřtány smrti přede mnou všudypřítomné tmě.

Najednou se tma rozplynula a pocítila jsem neskutečnou slabost a váhu, která zmizela z mých rukou.
Taky uslyšela křik a další rány. To už jsem se ale ztrácela světu, a upadla do tmy, která ještě nestihla úplně zmizet.
Ležela jsem tu na studených kostkách a utápěla se v kaluži krve.

**

Myslela jsem, že moje jiskra už uhasla, ale nebylo tomu tak. Ten pocit euforie už dávno vyprchal. Noční můry se vytratily, ale i tak má duše zela prázdnotou. Úplně si nepamatuji co se toho dne stalo, ale to hlavní ano.
   Pomalu jsem otevřela ztěžklá víčka a rozhlédla se po místnosti. Byla jsem... Vlastně ani nevím kde. Ležela jsem v manželské posteli v pokoji s modrými stěnami a jedním oknem, které bylo zakryto tlustými závěsy barvy nočního nebe.  Také jsem byla připojena na několik kapaček. V jedné z nich byla průhledná kapalina a v druhé rudá.
Krev.
V tu chvíli jsem si všechno znova vybavila, ba i sebemenší detail a pocítila, jak se mi rozbušilo hlasitě srdce.
Nemohla jsem tu ale tak ležet a litovat se...
Pomalu jsem se zvedla z postele a chytla se za hlavu, ve které jsme snad měla střepy. Na nočním stolku jsem zpozorovala sklenici s vodou a bez váhání se napila. Ústa jsem měla vyprahlá, o tom nebyl pochyb.
Strhla jsem si všechny hadičky z paže a pomalým, nemotorným krokem jsem se vydala pryč z místnosti. Točila se mi hlava a sotva jsem stála na nohách, ale nemohla jsem tu ležet.
Kde je Draco? Nick? Stalo se jim něco?
Nevím, jak dlouho jsem tu ležela, ale nehodlala jsem tu strávit ani minutu navíc.

Pomalu jsem sáhla na studenou kliku a otevřela tmavé, dřevěné dveře, které naštěstí zamčené nebyly.
Ocitla jsem se na chodbě, kterou jsem už znala. Takže tohle byla ložnice?
Byla jsme ráda, že jsem se neobjevila v cizím domě, ale abych pravdu řekla, radši bych byla doma. Po krvi nebylo nikde ani známky. Někdo to musel uklidit...
Od obýváku jsem slyšela hlasy. Vím, že je to neslušné, ale zůstala jsem se opírat o zábradlí a zaposlouchala se do rozhovoru.