Last warning [DOKONČENO]

IX.

No to snad ne...
"Jaké máte auto?" podíval jsem se ji do očí.
Nebála se...
"Proč tě to zajímá?" zamračila se a na chvíli se mi ztratila v očích, stejně jako já v jejích.
Odkašlal jsem si, aby na mě přestala hledět a odpověděla.
Trochu se zaskočila.
"Bílý fiat." špitla zatím co si opisovala příklady z tabule.
Málem jsem se usmál.
Takže jenom já můžu mít takovou smůlu co?
"Děje se něco?" odlepila oči ze sešitu.
"Doufám, že vás neruším...,hrdličky." ozvalo se od katedry.
Když jsem se tím směrem podíval, učitel se koukal právě na nás.
Všiml jsem si, že se Kristin začala červenat.
"Ne, právě, že vůbec, můžete klidně pokračovat." zašklebil jsem se na učitele.
To přehnal...
Ani si nedovedu představit, že bych ji mohl mít rád.
**
Po škole se mi zrovna nechtělo domů a proto jsem se toulal městem, dokud jsem se nedostal k jezeru. Slyšel jsem o něm, ale netušil, kde by tak mohlo být.
Nikde ani živáčka. Byl tu klid, který tak miluju.

Sedl jsem si ke kraji a pozoroval červené lisy javora, jak čeří hladinu.
Několik metrů ode mně byl zmiňovaný, mohutný strom s rudými listy. Krása... Povzdechl jsem si.
Ještě chvíli jsem hypnotizoval hladinu než zafoukal vítr.
Hladina už nebyla tak klidná a kolem mě se prohnala vůně.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal příčinu. Zaměřil jsem se na strom a spatřil dívku.
Tmavé vlasy, jako kůra stromu ji vlály ve větru a její pohled směřoval k jezeru.
Seděla na nejvyšší větvi a pohupovala nohami.
Vypadala klidně a tomu i odpovídal tep jejího srdce.

Díval jsem se jenom na ni.
Z ničeho nic se postavila a přešla ještě víc ke kraji větve.
Strom byl nahnutý k jezeru a ona byla přímo nad ním.
"Sbohem." uslyšel jsem a v zápětí se převážila a její noha vykročila do prázdna.
Její klidný výraz mě děsil.

Když se nohama dotkla hladiny jezera, vypadala tak klidně.
Byl to jen okamžik, dokud ji hladina nestáhla do svých útrob.
Jako střela jsem si sundal mikinu a rozběhl se za ní.
Voda byla i na mě ledová.
Potopil jsem se a snažil se ji najít.
Nevynořila se, ani se ve vodě nehýbala. Je pozdě?
Nerad zachraňuji lidi, ale už jsem tu skočil...

Hladina byla temná a nebo vidět na dno.
Potopil jsem se ještě hloub a rozhlížel jsem se.
Nebudete tomu věřit, ale i já potřebuju kyslík.

Byl tu klid snad ještě větší, než na břehu.
Když už jsem se vzdával, spatřil jsem ji.
Měla zavřené oči a z úst ji vycházely poslední bubliny vzduchu.
Neváhal jsem a chytí ji za ruku.
Nevypadala, že by se mi chtěla vzpouzet a proto jsem s ní doplaval na kraj a vzal ji do náruče.
Bylo těžké se držet, abych ji neublížil.

Položil jsem ji do trávy a sundal si promočené triko.
"Hej!" zavrčel jsem a trochu ji poplácal po obličeji.
Zprudka se nadechla a vykašlala vodu.
Viděl jsem, že se klepe zimou, než omdlela.
No to je super... Pomyslel jsem si a hodil přes ní moji mikinu.

Vzpoměl jsem si, že rodiče někam odjeli. A to znamená jediné... Aspoň týden nebudou doma.

Zase jsem ji zvedl a rozběhl jsem se s ní.
Nikoho jsem cestou nepotkal, což je možná dobře.
Z kapsy jsem vytáhl klíče a párkrát jsem jim otočil v zámku.

Vyběhl jsem schody a položil ji na postel.
Až teď jsem si uvědomil, že ji znám.

Chci poklonu...!
Kvůli vás jsem i přes strašnou bolest svojí ruky napsala tuhle kapitolu!!
A to jen pro vás *–*
Doufám, že se líbila a pro moji snahu mi něco napíšete do komentářů :3